Anatomie lži - Dan Brown

Anotace: Ve Spojených státech se blyští zlato ryzí i kočičí, zvláště v nejvyšších politických kruzích těsně před volbou prezidenta. Stejně působivě se prý třpytí krystalky ledu v nejzapadlejších končinách Antarktidy – a právě v tu dobu a na těchto místech začíná Dan Brown vyprávět strhující příběh o vědeckém objevu, který zásadně mění pohled na život na Zemi i ve vesmíru.

V románu, kde jedna dramatická událost rychle střídá druhou, autor hýří pečlivě vybranými informacemi ze světa vědy a nejmodernější techniky, vyslovuje se však i k nečekaně vážným otázkám týkajícím se například soukromého podnikání nebo morálky politiků, vojáků, vědců i novinářů. Kam až lze zajít v zájmu bezpečnosti státu? Skutečně účel světí prostředky?

Nakladatelství: Argo

Počet stran: 434

Rok vydání: 2010

Originál: Deception Point, 2001

Anatomii lži jsem na seznamu knih k přečtení měla už pěknou řádku let. Zdolala jsem skoro všechny knihy od Browna (zbývá mi ještě Digitální pevnost), ale k téhle jsem se nemohla dokopat. Proč? Protože tam není profesor Langdon, MacGyver univerzitní knihovny! Ostatně jeho znalosti by Rachel jen těžko pomohly přijít na to, kde je jádro pudla. Respektive meteoritu. Ačkoli věřím, že Dan Brown by jistě našel skulinku pro to, aby do toho zamotal ještě ilumináty i Langdona. Hlavního hrdinu jsem ale nakonec vzala na milost a musela uznat, že ho Brown opět popsal jako junáka, kterého je radno mít na své lodi (a jak bylo jasné od začátku knihy – i ve své posteli). Mike Tolland je prostě takový MacGyver oceánů, který se vzepře i smrtonosným agentům a strčí je do kapsy, ačkoli oni za sebou mají několikaletý výcvik a on jen brázdil moře se svým škunerem.

Zápletka, která se co chvíli stáčela na tu či onu stranu, jak ostatně u Browna bývá zvykem, mě udržovala v příjemném napětí, a tak oněch 430 stran uteklo jako voda, bohužel. Sem tam se objevily až fantasmagorické teorie (ale to říkali o Verneovi také) a zvraty v ději mi mnohdy připadaly jak z blbého amerického filmu. Ale moment – tohle by byl skvělý blbý americký film! Až se dostanete do pasáže, kde se vyloupne tajná ponorka, vzpomenete si na mě! Jinak je to všechno jedno veliké spiknutí a lži vysokých vládních organizací. Tak už to prostě bývá. Ale stále obdivuji, že to Brown dokáže tak pěkně vymyslet a splácat dohromady!

Další kladnou věc, kterou musím Brownovi uznat u každého díla, je to, že mě obohacuje o mnoho informací. Nesnažila jsem se dohledávat, jak funguje ta či ona zbraň nebo pohon, to by pro mě byla vyšší dívčí. Stačilo mi, že jsem se dozvěděla, co jsou to chondruly či jak rozkošňácky vypadá bathynomus giganteus. To si najděte! Zaručeně se vám bude lépe usínat :D A také jsem si konečně zapamatovala rozdíly mezi Arktidou a Antarkditou.

Shrnutí je tedy takové, že Anatomie lži má spád, dějové kotrmelce, konspirace, klaďase i záporáky a navíc je příjemně ''tlustá''!

4 hvězdy z 5 :)

Dám ti slunce - Jandy Nelson

Anotace: Jude a její dvojče Noah jsou si neuvěřitelně blízcí. Když je jim třináct, Jude pochopí, že je krásná a Noah zas, že je gay. Třináctiletý Noah má kromě své sestry už jen jedinou lásku: kreslení. A dělá všechno pro to, aby se dostal na prestižní uměleckou školu. Jude naproti tomu víc řeší kluky. O tři roky později je všechno jinak. Na školu snů se dostala Jude, ale je z ní zakřiknutá šedivá myška, co se schovává za své výtvory. Z Noaha se stal pařmen a lamač dívčích srdcí. A jejich máma je mrtvá.

Dvojčata spolu skoro nemluví a ani jeden nedokáže říct proč vlastně. A jejich příběhy jsou bez toho druhého jen z poloviny kompletní. Podaří se jim najít k sobě zase cestu, poskládat svůj svět a získat tak šanci na šťastný život? 

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 360

Rok vydání: 2016

Originál:  I'll Give You the Sun, 2014

Od téhle knihy jsem nic neočekávala. Koupila jsem si ji vlastně jen kvůli jménu autorky. A opět jsem se přesvědčila o tom, že když nic neočekávám, je to ten nejlepší přístup, jaký mohu ke knize zaujmout.

Již od začátku mě vyprávění natolik vtáhlo do děje, že jsem knihu přečetla téměř jedním dechem. Nádherně rozvětvené popisy věcí, lidí, obrazů i krajiny. Právě ty barvité detaily a charakteristiky krásně pohladily po duši. Jako by autorka k malování místo štětců a barev používala pero či klávesnici. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v NG při komentované prohlídce nějakého díla. A když jsem zavřela oči, živě jsem před sebou viděla danou scénu či obraz.

Další plusový bod připisuji za to, že se kniha motá kolem umění - ať jde o obrazy či sochy. To mě posunulo o pár let zpět, kdy jsem toužila stát se malířkou a chodila jsem na výtvarku. Bohužel jsem neměla vůbec žádný talent, ale ty umělecké touhy ve mně i po tolika letech dřímají a tahle kniha je zase dostala na povrch.

Z počátku příběhu mě mrzelo, jak je rozervaná ta dětská duše (nejen dětská), která se bojí projevit své touhy a nevyřčené pravdy skrývá hluboko v sobě. Jak si NoahJude přejí opak toho, co dělají či říkají, jen aby nevypadali hloupě. Přitom stačilo skutečně udělat to, po čem toužili. Ale naštěstí na konci knihy se vše krásně vyjasní a je to nádherný happyend, který k takovému příběhu prostě patří. 

Jelikož se jedná o literaturu pro mladistvé (v knihkupectví to tak bylo zařazeno), objevuje se na začátku slovo cool tolikrát, že mě to natolik zblbo, až jsem ho po letech začala opět používat (naštěstí jen dočasně). A jako každá kniha pro ''dorost'', i tato nepostrádala onoho pana Božského (tedy spíše chlapce), po kterém touží většina dívek. Ani v tomto bodě kniha skutečně nezklamala a připravila naprosto skvělý prototyp takového chlapce - krom krásy a sexy postavy má i to přitažlivé rebelantství a temnou stránku.

„Tvář jí sklouzne z tváře - dneska si nikdo nedokáže tvář udržet na správném místě - a ta pod ní je zoufalá.“ (str. 282) Hlavním ''poselstvím'' je sundat si masku. Nehrát si na něco, co nejsme. Dělat jen to, co chceme a co říká naše srdce. Bohužel to všechno dělá jen mizerné procento z nás.

Závěr zápletky kolem matky NoahJude byl jasný už od začátku, ale další dějové linie mě velmi překvapily. Vždycky je dobře, když se stane sem tam něco očekávaného a sem tam něco nepředpokládaného. Udržuje mě to v takovém příjemném napětí. 

Ačkoli jsem na takovou literaturu už asi moc stará, mám pocit, že tohle je přesně to, co jsem potřebovala a co mi skvěle padlo do noty. Srdce plesalo jako už dlouho ne. Potutelně jsem se usmívala, uronila jsem slzu a občas jsem se rozčílila. Prostě jsem prožila všechny možné emoce. Mohla bych psát dál a dál, protože Dám ti slunce je pro mě opravdu jedna z nejlepších oddechových knih, co jsem za poslední dobu četla. 

Dnes tedy hodnocení 9 hvězdiček z 5 (pardon, ale 5 by bylo málo)...

PS: Vytkla bych jen chyby v textu (a že jich bylo!), ale za to Jandy Nelson nemůže, takže to nebudu brát v potaz.

Deníček moderního fotra 2 - Dominik Landsman

Anotace: Pokračování nyní už kultovního Deníčku moderního fotra, v němž otec na mateřské dovolené odhaluje strasti rodičovství, o kterých se obvykle nahlas nemluví. Nemilosrdný a až brutálně upřímný humor je vlastní i druhému dílu, v němž se z miminka Čeňka stává velice neposedné dítě. „Dokud jen ležel na zádech a řval, nic mi nechybělo,“ vzpomíná teskně fotr. Čeněk už chodí (běhá), mluví (má jediné slovo na všechno) a především neunavitelně přemýšlí, čím by svého fotra konečně dostal do blázince. 

Nakladatelství: Ikar

Počet stran: 192

Rok vydání: 2015

Fotrův deník občas pročítám na FB, ale první díl jsem vynechala a četla až druhý. Přinesl mi ho přítel. Nevím, jestli by si to spíš neměl přečíst on, aby viděl, co jsou děti zač! Vždycky jsem věděla, že mateřská dovolená je jedna velká agónie. Tahle kniha mě v tom jen utvrdila a až mi někdo bude říkat, že biologické hodiny tikají, že děti jsou největší dar na světě a další blafy, tak ho odkáži na fotra! Každý ''dítěchtivý'' člověk by si měl nejdříve přečíst takovou knihu.

Ačkoli je kniha jistě ''drobnou'' nadsázkou, autor mě natolik vtáhl do vyprávění svým přesným popisem a bezmocí, že jsem chvílemi měla chuť najít ho a pomoci mu k sebevraždě, případně ho prodat do otroctví – to by totiž určitě nebylo tak stresující a namáhavé jako starat se o Čeňka. Situace jsou barvitě popsané a čiší z nich bezmoc, vysílení a citová vyprahlost. Až se mi z toho chtělo rozčílením vzteky brečet.

Při popisu je vidět krásná sebereflexe a neposkvrněný pohled na své dítě. Žádné ťuťuťu ňuňuňu. Třeba zmínka o tom, že umí udělat mentála, mě potěšila. Málokterý rodič uzná, že jeho dítě je mentál (a teď nemyslím skutečně postižené děti) a páchá zlo. Kéž by bylo více takových rodičů! Obvykle se setkávám s takovými rodiči, kteří své dítě považují za svého vládce a klidně se nechají od svého potomka mlátit násadou od lopaty. Vždyť se ten jejich miláček rozvíjí a vůbec to není rozmazlený a uřvaný roční parchant, který by zasloužil studenou sprchu.

Shrnuto – autor se vyžívá v tragikomických situacích, které mi způsobily tik v oku, ale to je způsobeno spíš mým pohledem na děti. Jinak to zas taková sláva nebyla. Dalo by se říci, že je to vhodné jako záchodové čtení, protože z toho dítěte bych se po***** :D

Za mě tedy 3 hvězdičky z 5...

PS: Nejvíce se mi zalíbila hra na kreténa – pravidla najdete na straně 77.