Miluji vzdělávání a ráda se pouštím do všelijakých kurzů. Ať už se jedná o
kurzy jazykové, tvůrčí či zaměřené na historii antisemitismu (ano, i takový
jsem absolvovala). Co mi ale vždycky dokáže sundat ponožky, je kurz psaní, kde
vám slibují, že po dokončení napíšete velkoúžasnolepý román, thriller či epos
srovnatelný s díly těch nejlepších spisovatelů, co kdy chodili po této planetě
(nebudu uvádět konkrétní jména, protože byste nemuseli souhlasit s mou volbou).
Jako člen skupin na FB, které se zabývají psaním, si velmi často rvu své už
tak dost zničené vlasy, když pročítám dotazy typu: Mám spisovatelský
blok, jak se ho zbavit? Potřebuji denně napsat 20 řádků, jak na to?
Mám nápad, ale nevím, jak ho zpracovat. Chci napsat román, ale nevím jak na to.
Mám své nápady psát ručně na papír nebo rovnou do počítače?
$&¥™©@%≥£‽‡↗₪°!
Jak se zbavit spisovatelského bloku? No tak, že teď prostě nebudeš psát a
necháš to na dobu, až tě políbí múza!
Jak napsat denně 20 řádků? Kdo se živí psaní, nepotřebuje takové rady,
protože má své vlastní donucovací prostředky. Kdo se psaním neživí, nepotřebuje
denně napsat 20 řádků. Copak se do toho musíš nutit? Jestli ano, tak to psaní
pak stojí za starou belu (Co je to sakra bela?).
Máš nápad a nevíš, jak ho zpracovat? Co je to sakra za nápad, když nevíš,
jak ho zpracovat? Buď ho zpracuješ nebo ne. Zapiš si ho do poznámek a až
dospěješ k bodu osvícení, tak ho zpracuješ.
Chceš napsat román? Tak si jich pár přečti, inspiruj se a pak si ho stejně
udělej podle sebe. Není účelem něco opsat, ale přijít s něčím novým a to ti
nikdo jiný nevymyslí.
Nevíš, jestli ti vyhovuje víc psaní na papír nebo na klávesnici? Tak to už
je opravdu moc.
Jaká škoda, že tyto dotazy nekomentuji. Jistě by mě někdo neuvěřitelně
vyhejtoval za mou negativitu a po patřičném lynči vyhodil ze skupiny. Ty
skupiny jsou přitom super v tom, že se tam probírají i zajímavá témata a
praktické stránky tvorby. Nicméně co je moc, je moc.
Uvědomuji si, že se rozčiluji zbytečně. Ne každý je tak moudrý a uvědomělý
jako mé bezchybné, majestátní a královské Já. Džouk. Ale prostě mám dost rozumu
na to, abych věděla, že pokud to nejde jakoby ze mě tak nějak prostě jako samo
od sebe, tak to tak jakoby nějak prostě z donucení nepůjde. A půjde-li, tak to
bude tak jakoby drhnout. A nebude-li to drhnout, tak to jakoby prostě stejně
nebude ono. Bude to prostě vypadat právě tak nějak jakoby tento odstavec.
Dopsala jsem Blbku dvojku už loni na podzim. Všichni očekávají třetí díl.
Nu, to si ještě počkají. Nemám totiž ani první slovo. Nejde to. Není čas, chuť,
inspirace. Ne že by moje texty byly kdovíjak skvělé a propracované. Ne že by
potřebovaly pečlivou a jemnou spisovatelskou duši. Ale ne... Když jsem psala
jen proto, abych něco napsala a dokončila knihu dřív, tak to skřípalo. Nebylo
to ono. A při pročítání textu přesně vím, kdy jsem byla v tom stavu, že jsem to
psaní ze sebe tlačila.
Ráda poradím s čímkoli okolo vydání knihy samonákladem - jak vést
crowdfundingový projekt, jaké podklady jsou potřeba pro nakladatelství, jak
donutit grafičku zpracovat ilustrace v rozumném termínu (v tom ještě
pokulhávám). Ale radit se, jak se donutit psát či vůbec jak psát? Na to prostě
člověk musí mít to ''něco''.
Howgh.