pondělí 13. srpna 2018

Naučte se napsat knihu! Jak napsat knihu v 7 bodech!


Miluji vzdělávání a ráda se pouštím do všelijakých kurzů. Ať už se jedná o kurzy jazykové, tvůrčí či zaměřené na historii antisemitismu (ano, i takový jsem absolvovala). Co mi ale vždycky dokáže sundat ponožky, je kurz psaní, kde vám slibují, že po dokončení napíšete velkoúžasnolepý román, thriller či epos srovnatelný s díly těch nejlepších spisovatelů, co kdy chodili po této planetě (nebudu uvádět konkrétní jména, protože byste nemuseli souhlasit s mou volbou).

Jako člen skupin na FB, které se zabývají psaním, si velmi často rvu své už tak dost zničené vlasy, když pročítám dotazy typu: Mám spisovatelský blok, jak se ho zbavit? Potřebuji denně napsat 20 řádků, jak na to? Mám nápad, ale nevím, jak ho zpracovat. Chci napsat román, ale nevím jak na to. Mám své nápady psát ručně na papír nebo rovnou do počítače?

$&¥™©@%≥£₪°!
Jak se zbavit spisovatelského bloku? No tak, že teď prostě nebudeš psát a necháš to na dobu, až tě políbí múza!

Jak napsat denně 20 řádků? Kdo se živí psaní, nepotřebuje takové rady, protože má své vlastní donucovací prostředky. Kdo se psaním neživí, nepotřebuje denně napsat 20 řádků. Copak se do toho musíš nutit? Jestli ano, tak to psaní pak stojí za starou belu (Co je to sakra bela?).

Máš nápad a nevíš, jak ho zpracovat? Co je to sakra za nápad, když nevíš, jak ho zpracovat? Buď ho zpracuješ nebo ne. Zapiš si ho do poznámek a až dospěješ k bodu osvícení, tak ho zpracuješ.

Chceš napsat román? Tak si jich pár přečti, inspiruj se a pak si ho stejně udělej podle sebe. Není účelem něco opsat, ale přijít s něčím novým a to ti nikdo jiný nevymyslí.

Nevíš, jestli ti vyhovuje víc psaní na papír nebo na klávesnici? Tak to už je opravdu moc.

Jaká škoda, že tyto dotazy nekomentuji. Jistě by mě někdo neuvěřitelně vyhejtoval za mou negativitu a po patřičném lynči vyhodil ze skupiny. Ty skupiny jsou přitom super v tom, že se tam probírají i zajímavá témata a praktické stránky tvorby. Nicméně co je moc, je moc.

Uvědomuji si, že se rozčiluji zbytečně. Ne každý je tak moudrý a uvědomělý jako mé bezchybné, majestátní a královské Já. Džouk. Ale prostě mám dost rozumu na to, abych věděla, že pokud to nejde jakoby ze mě tak nějak prostě jako samo od sebe, tak to tak jakoby nějak prostě z donucení nepůjde. A půjde-li, tak to bude tak jakoby drhnout. A nebude-li to drhnout, tak to jakoby prostě stejně nebude ono. Bude to prostě vypadat právě tak nějak jakoby tento odstavec.

Dopsala jsem Blbku dvojku už loni na podzim. Všichni očekávají třetí díl. Nu, to si ještě počkají. Nemám totiž ani první slovo. Nejde to. Není čas, chuť, inspirace. Ne že by moje texty byly kdovíjak skvělé a propracované. Ne že by potřebovaly pečlivou a jemnou spisovatelskou duši. Ale ne... Když jsem psala jen proto, abych něco napsala a dokončila knihu dřív, tak to skřípalo. Nebylo to ono. A při pročítání textu přesně vím, kdy jsem byla v tom stavu, že jsem to psaní ze sebe tlačila.

Ráda poradím s čímkoli okolo vydání knihy samonákladem - jak vést crowdfundingový projekt, jaké podklady jsou potřeba pro nakladatelství, jak donutit grafičku zpracovat ilustrace v rozumném termínu (v tom ještě pokulhávám). Ale radit se, jak se donutit psát či vůbec jak psát? Na to prostě člověk musí mít to ''něco''.

Howgh.

čtvrtek 4. ledna 2018

Knižní inventura 2017

Na přelomu roku se obracíme v myšlenkách a vzpomínkách. Zpytujeme svědomí... Tolik snědených tun čokolády! Tolik vypitého alkoholu/kafe! Tolik zbytečně nakoupených hloupostí! Tolik slov, která bychom nyní nejraději vzali zpět! Tolik promarněných příležitosti se neválet doma s knihou a jít mezi lidi. Ehm, pardon... To poslední nemyslím vážně.

Rok 2017 jsem na svoje věrné a voňavé papírové přátele neměla tolik času, ale i tak se domnívám, že seznam přečtených knih není úplně marný. Přečteno do konce (rozečtené či odložené knihy nepočítám) 64, tzn. celkem slušných 15 174 stránek. Připočteme-li k tomu počet napsaných stránek druhého dílu Ze života blbky, které jsem samozřejmě musela několikrát přečíst kvůli korekci. Není to marné, ale mohlo by to být lepší. Představa, že bych denně tupě neprohlížela facebook (protože jsem asociál a nevyhledávám osobní setkání), nesledovala desítky minut přiblblá videa (zrovna před chvílí jsem sledovala video, jak z krabice od bot a ruliček od toaletního papíru udělat vkusnou garáž pro angličáky), nepouštěla si staré seriály a filmy (které stejně znám slovo od slova)... Mohlo to být třeba dvakrát tolik knih! A těch peněz, co by mě to stálo?! No, možná se to lelkování přeci jen vyplatí.

Ale dost tlachání... Jako loni přidávám k dobru pár fotek pro inspiraci, kterou knihu si v knihovně nebo v knihkupectví příště vybrat.

Blbka
Cestující, slavící, tvořící...







Setkání s velikány 
Říká se do roka a do dne... A ono to skoro vyšlo!




Nejen knihou živ je člověk







Musím šetřit! Počkat... Viděla jsem právě výlohu plnou knih?
Knih není nikdo dost. A pokud je jich dost, dej je tam, kde máš vždycky prázdno... Do lednice.






Kniha jako inspirace pro kreativní chvilky





Pel-mel
Návrat ke stařičké klasice.


Anhtropoid? Srdcovka!

Dospělost? Ne, děkuji!


Ježíškova vnoučata! Projekt, který má smysl a moje ❤


Když si čteš o odvaze a říkáš si, že bys taky mohl zabojovat... (A až když to vyjde, tak zjistíš, co sis to vymyslel za blbost.)

 I u nás občas sněží. Toho se musí využít pro správnou zimní atmosféru.


Poslední vzpomínky na rok 2017
Sestavit přání k svátkům z mých knih byl docela oříšek. Nechtěla jsem všem popřát něco v duchu války, Mosadu či smrti (ačkoli i ta se mi tam nakonec trochu procpala). Druhá fotka je představuje mého Knižíška!




A co přinese rok 2018? Poslední fotka odlahuje začátek roku... Pak už je to jeden velký otazník :)


PS: všechny fotky jsou vlastní výroby, takže prosím nestahovat, nesdílet ani jinak nekrást ;)

pondělí 25. prosince 2017

Vánoční chvilka poezie

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu,
což někdy může značit pohromu.
V mém případě se příznaky objevují pomalu ale jistě,
ačkoli úmysly přírody byly jistojistě čisté.

A čím se, tati, tolik k tobě blížím?
Samozřejmě srdcem ryzím!
Že nerada bordel sklízím.
Do diskuze vždy se vmísím.
K půjčení své knihy nenabízím.

Zdroj: http://www.leggere-facile.it/lettera-a-pietro-giordani-di-leopardi/
Co však nejvíc není mi cizí?
Že nepředcházím nervovým krizím.
Tu tik v oku, tu sprosté slovo,
které tíží mé srdce jak olovo.

Když temnou stranu na svět vypustím,
na duši mé nezbude ani malý stín.
Toť těžký úděl cholerika,
že vyděsí část publika.

Obrátíme knihy list,
do knihovny jdeme číst.
Když jsi říkal: Sci-fi přečti,
bála jsem se, že mě to znectí.

Jako každé dítě s vlastní hlavou,
dávala jsem odpověď zamítavou.
Teď však v kmetském věku jsem,
za pravdu dávám tvým radám všem.

Radši končím s těmi rýmy,
dochází mi totiž sliny.
Snad mou báseň nebudou číst hnidopiši,
příští rok se vrátím s tím, co je mi bližší.

PS:
Tímto se omluvuji všem, kteří mají rádi poezii a mají cit pro dobou báseň. 
Chtěla jsem zkusit něco nového, ale evidentně nemám to pravé básnické střevo.

Archiv předchozích ''dopisů'' tam nahoru... Vlastně dolů :)

neděle 29. ledna 2017

Bollywood a já... Láska na první pohled

zdroj: Pinterest

Už je to pár let zpět, co mi kamarádka navrhla návštěvu Festivalu bollywoodského filmu. Nevěděla jsem do čeho jdu. Neměla jsem ponětí, co mě čeká. A co mě čekalo? Kinosál napěchovaný blázny. Proč blázny? Protože jen blázen jde na tříhodinový film, o kterém neví zhola nic. Jen blázen se během filmu baví o ději s cizím lidmi. Jen blázen během napínavých akčních scén film komentuje nahlas. Jen blázen tleská při polibku dvou hlavních postav. A přesně mezi takové blázny jsem zapadla hned po prvním filmu.


Už si nepamatuji, co to bylo za film. S jistotou mohu říci, že se v něm tancovalo a zpívalo. Bollywoodský film bez tance, zpěvu či barevných muzikálových scén není bollywoodským filmem v pravém slova smyslu. Jistě si myslíte, že takových filmů je dost i z naší evropské či americké produkce. Ale kdepak! Tyhle filmy jsou prostě něco extra. Jde tu o barevnost kostýmů, z kterých někdy až bolí oči. Jde tu o taneční kreace, které by jistě naše herecké hvězdy leckdy nezvládaly. Jde tu o hudbu a zpěvy, které jsou tak odlišné od našich soundtracků. 

To ale není vše, co bollywood nabízí. Hlavní předností je jakási nadsázka, kterou můžete ve filmech vidět. Představte si hrdinu, kterak si to šine na rikše za nějakým zločincem. Projíždí tunelem a najednou se za ním objeví obrovský výbuch jako z Kobry 11 a on se bez ztráty květinky řítí dál. Uznávám, takhle to nezní tak vtipně, proto na konci blogu dám pár odkazů na YT. Další skvělou akční scénou může být zpomalený pohyb (bollywoodští režiséři jsou mistři ve zpomalování záběrů), kdy kladný hrdina postřílí jednou pistolí 40 zloduchů bez dobytí nábojů. Smích vzbudí i klasická romantická scéna, při níž zamilované dívce vlají vlasy v poryvu větru, když sleduje svého vyvoleného. Ovšem uprostřed uzavřené místnosti. Dobrá, možná jsem těmi popisy spíš teď někoho odradila... 

Za tu řádku let, co jsem se stala milovníkem této filmové produkce, jsem viděla už několik žánrů a herců. Ráda sleduji videa s tanečními kreacemi a sním o tom, že jednou budu chodit na lekce bollywoodských tanců. Mám i své oblíbené herce a herečky, což pro neznalce může být podivné, protože přeci všichni Indové jsou si podobní. Zaměřuji se na filmy právě s danými herci (hlavně Ranbir Kapoor a Deepika Padukone i starý dobrý Shahrukh Khan), což mě zavede vždy k rozdílným žánrům. Drama, thriller, romantika, historie, příběhy založené na skutečných událostech atd. Vše, co si člověk může přát. Navíc se z mnohých filmů člověk poučí o tom, jak to v Indii chodí. Chudoba, domlouvané sňatky, diskriminace žen v určitých kastách (nemožnost studovat a pracovat). 

Bollywood prostě zbožňuji a to se řadím mezi začínající filmové fanatiky. Lze u mě poznat, že právě poslouchám nějaký ten bollywoodský hit, protože to je hudba, která mě nenechá chladnou a trsám na ní ''skoro tak dobře'', jako moje milované hvězdy. Pokud chcete někdy zažít něco jiného, neobvyklého, nesrozumitelného, nepochopitelného, překvapujícího či šokujícího, tak vřele doporučuji sáhnout po bollywoodu.

Zde přikládám několik ukázek (výběr je omezený, protože ne vše jde dohledat):

Main Hoon Na (2004) Shakrukh Khan - ona pověstná scéna s rikšou
Tamasha (2015) Deepika Padukone, Ranbir Kapoor - drama s překvapivým zvratem, natáčeno i na Korsice
Yeh Jawaani Hai Deewani (2013) Deepika Padukone, Ranbir Kapoor - ukázka barevnosti, tance a skvělé scény bollywoodského filmu
Dhoom 3 (2013) Aamir Khan, Abhishek Bachchan - takhle vypadá běžná akční scéna s neohroženým letem na provazovém žebříku na vrtulníku
Bajirao Mastani (2015)  Ranveer Singh - nádherně provedené historické drama


sobota 21. ledna 2017

Knihy od Ježíška

K loňskému Ježíšku jsem dostala několik skvostů, které jsem bohužel již přečetla. Některé knihy mají na mém blogu již svůj vlastní článek. Zbývají tedy tři, které shrnu do jednoho článku.

Pěšky mezi buddhisty a komunisty - Ladislav Zibura
Anotace: Nešikovný mladý muž ujde 1 500 km pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. Když mi byly tři, rozbil jsem si hlavu o bidet. Když mi bylo devět, rozbil jsem si hlavu o kolo, které jsem vedl do kopce. Myslím, že bych vůbec neměl cestovat, protože jsem hrozně nešikovnej. Ale stejně to dělám. Radši ale chodím pěšky, protože tak je to nejbezpečnější. Jednoduše vyrazím na cestu a čekám, co mě tam potká. Tentokrát jsem se vydal do Číny a Nepálu. V kraťasech ze supermarketu a brýlích z drogerie jsem prošel Himálaj i úplně neznámé vesnice v údolích řek. Mnohokrát jsem spal u úplně cizích lidí doma a poznával, jak se jim doopravdy žije a co jim přináší štěstí. Už na cestě jsem o nich začal psát tuto knihu. Času na psaní byl dostatek, protože ujít pěšky 1 500 kilometrů trvá docela dlouho. Jak si teď po sobě knihu čtu, myslím, že se mi povedlo vytvořit pěkné svědectví o jednoduchosti života a půvabu svobody. Jestli se chcete dozvědět něco o památkách a historii, radši si ji ale nekupujte. Kniha je jen o Číňanech, Nepálcích a jejich životě. A taky trochu o mně. Tomu se člověk nevyhne, když jde sám. 
Nakladatelství: BizBooks
Počet stran: 288
Rok vydání: 2016

''Vrátila jsem se z Nepálu a z Číny!'' Volala jsem nadšeně po dvou dnech, které jsem strávila s knihou od Zibury. Nejen nadšení, ale i radost ve mně zanechal princ Ládík a jeho další cestopis, dá-li se to nazvat cestopisem. Obávala jsem se, že to bude po Jeruzalémě trochu odvar, ale právě naopak. Viděla jsem majestátné hory, potkala jsem šťastné lidi, navštívila jsem chrámy i přeskakovala odpadky. U toho všeho jsem byla a nejen u toho.

Forma a styl psaní Zibury mi naprosto vyhovuje, proto se kniha četla velmi lehce. Ladislav Zibura je vtipný, zábavný, ale umí i skvěle popisovat okolní svět a pocity. Je to takový všeuměl, když se to tak vezme. Po přečtení se ve mně opět probudily touhy po poznávání jiných zemí (což u mě není zase takový problém probudit). A to je důkaz toho, že svou práci odvedl dobře.

✮✮✮✮✮


Slovník lásky - David Levithan
Anotace: Jak se vlastně dá mluvit o lásce, aniž by to znělo přihlouple nebo kýčovitě? Jak popsat něco, co s námi dennodenně mává, a nesklouznout k laciným klišé či cukrkandlovému patosu? Úspěšný americký autor David Levithan nabízí originální řešení: svůj román staví z komentovaných slovníkových hesel a postupně z nich rozvíjí příběh jednoho vztahu – od tápavých začátků přes období vrcholné zamilovanosti po nevyhnutelnou krizi a snahu o její zvládnutí. Výběrem jednotlivých hesel i svým elegantním a vtipným stylem přitom David Levithan vytváří půvabný a zvláštně podmanivý portrét typického milostného vztahu naší doby.

Krátké, stručné, minimalistické, dojemné. Bittersweet love story.
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 206
Rok vydání: 2013
Originál: The Lover's Dictionary, 2010

Jako při každé Levithanově knize, i při Slovníku lásky ve mně po dočtení zůstalo jakési prázdno. Ne zrovna příjemné, ale také ne kdovíjak děsivé. Prázdno, které nutí přemýšlet. Příběh je to jednoduchý. Vlastně klasický příběh začínajícího a zároveň končícího vztahu. Ovšem zde z pohledu muže a navíc ve velmi zvláštně uchopeném pohledu. 

Byl to prostě skvělý nápad napsat knihu pomocí slovníku. Něco nového a nutícího se zamyslet nad propojeností a posloupností příběhu. Ačkoli některé pasáže by se mohli vztahovat k počátku i ke konci. Dobrým nápadem bylo i zanechání slov v angličtině. Osvěta ve všech směrech.

✮✮✮✮✮


Milostné dopisy slavných mužů
Anotace: Milostné dopisy slavných mužů, díl první, je sbírka romantických milostných dopisů slavných osobností minulosti i současnosti. Když Carrie Bradshaw, hrdinka seriálu a filmu Sex ve městě, z této krásné sbírky předčítala Panu Božskému, miliony žen po celém světě začaly tuto knížku shánět. Nyní máte možnost i Vy přečíst si romantické milostné dopisy, které napsali slavní muži jako Ludwig van Beethoven, Napolean Bonaparte, Robert Browning, Lord Byron, Lord Randolph Churchill, Winston Churchill, Mark Twain, Oliver Cromwell, F. Scott Fitzgerald, Gustave Flaubert, Johann Wolfgang von Goethe, Victor Hugo, James Joyce, Franz Kafka, John Keats, Jack London, Wolfgang Amadeus Mozart, Theodore Roosevelt, Jr., George Bernard Shaw, Lev Nikolajevič Tolstoj, Vincent Van Gogh, Voltaire a další.
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 248
Rok vydání: 2016
Originál: Love Letters of Great Men, 2008

Budeme jako Carrie a pan Božský, pomyslela jsem si, když jsem vzala do ruky Milostné dopisy a začala je předčítat svému panu Božskému (měla bych upozornit, že vlastně pan Božský ze Sexu ve městě je podle mě pěkný zmetek a Carrie je ve vztahu k němu úplně blbá). Přečetla jsem prvních pár dopisů a můj pan Božský usnul. Druhý den jsem se ke knize vrátila. Zase usnul. Třetí den... Jsem u toho chtěla usnout já. Nakonec jsem tu knihu přečetla jedním zátahem, abych to měla za sebou. Evidentně jsem se spletla při výběru. Nemám prostě cit pro milostné dopisy, které navíc byly psány před stovkami let. Ano, je to romantické, jak si na dálku vyznávají lásku. Nám stačí poslat zprávu a za vteřinu si ji na opačném konci světa objekt naší lásky může přečíst. Oni museli věnovat svým dopisům čas, papír, inkoust a hodně ze svého nitra. Ale upřímně přečetla jsem dopis a ani jsem nevnímala, co v něm je a nerozuměla jsem mu. Respektive rozuměla, ale... No... Prostě na tohle asi nejsem.

Druhá část knihy obsahuje milostné básně. Propojení oněch milostných slov z předchozí části knihy a veršů, které mi obvykle nejdou moc přes nos, mě překvapivě bavilo více. Vím, že jsem barbar, protože mnoho básnických děl jsem ani nedočetla. Pokud se báseň nerýmuje, není to báseň. Ale básně, které byly vybrané pro tuto knihu, byly pro mě dobře stravitelné.

Vytkla bych grafickou úpravu. Rámeček kolem textu neumožňoval, aby se leckterý dopis či báseň vešli na jednu stranu. Vznikl z toho takový paskvil. Viz foto, které by mělo potvrdit má slova.

✮✮✮✰✰


čtvrtek 19. ledna 2017

Ex libris

Předně bych pro neznalé měla vysvětlit, co to ex libris (Ex Libris, exlibris) vlastně je. Jedná se o latinský výraz ''z knih''. Je to označení nejčastěji na přídeští, že daná kniha patří do knihovny toho či onoho člověka. Může se jednat o vlepený papírek, nálepku či razítko s nápisem ex libris, jménem, obrázkem či erbem. Obrázek by měl zosobňovat majitele knihy. Může to být právě rodinný erb, jméno majitele v podobě obrázku (pan Ježek) či nějaká věc, která daného člověka vystihuje, například jeho největší koníček či vášeň. Údajně nejstarší ex libris pochází z roku 1470, někde se uvádí rok 1529. Každopádně je to hluboká minulost a mě těší, že i v dnešní době si lidé nechávají vytvářet svá vlastní ex libris. A k mému překvapení existuje i Spolek sběratelů a přátel ex libris.

Od mládí jsem toužila mít vlastní ex libris, ale mé plány jsem nikdy nedotáhla do konce. Naštěstí. Nedávno jsem našla moje prvotní návrhy. Bylo to v době, kdy jsem hltala knihy o antickém Římu. Proto můj první návrh obsahoval římskou orlici. Další návrh přišel kolem patnácti let a obsahoval templářský kříž. Inu, i tuto variantu jsem zavrhla. Ačkoli oba tyto návrhy by se jistě skvěle vyjímaly v mých knihách s tématikou 2. světové války, zejména v těch o holocaustu.

Postupem let přibývalo knih, které jsem půjčila, ale už si nenašly cestu zpět do mé knihovny. V podstatě odmítám půjčovat knihy mimo rodinu, ale ne vždy umím odolat žádosti a říci jednoznačné ne! Seznam ''ztracených'' knih mě už ale začíná děsit. Upřímně jich je 7, ale jsou to SAKRA MOJE KNIHY! U některých vím, kdo je má. U některých nemám nejmenší ponětí, kdo si je doma uzurpuje. A ty, u kterých vím jeho nového vlastníka, už zřejmě nedostanu, protože s dotyčnými lidmi jsem přestala komunikovat a nehodlám obnovit spojení. Navíc by se oni sami měli stydět, že mají doma knihu někoho jiného.

Rozhodla jsem se tedy konečně po letech pro budoucí ''zápůjčníky'' a zapomnětlivce připravit překvapení v podobě mého vlastního podpisu knih. Až po nějaké době otevře uzurpátor MOU knihu, tak na něj vykoukne ex libris s mým jménem a dotyčný se jistě zastydí, zardí a vrátí mi to, co jest mé. Horší to bude pro ty, co znají více Jan Novákových :)

A jak jsem tedy došla k mému novému návrhu? Z jistých důvodů jsem se zamilovala do lištiček, které teď zdobí můj pokoj v každém koutě (ostatně jedna liška číhá i na obálce mojí knihy). Proto jsem jednu takovou lištičku nechala usnout na mých knihách a voilà... Načrtla jsem návrh a domluvila jsem se s grafičkou Lídou Kejmarovou, která návrh překreslila a vytvořila ex libris podle mého přání. Zde je odkaz na její profil na fleru, kde má již vyhotovená razítka. Mohu ji jen doporučit! Moje lištička byla rychlostí blesku hotová a ze mě se ihned stal vášnivý razítkovač, protože nejde jen o to si označit své knihy, ale pomazlit se s nimi, propůjčit jim své jméno a ukázat jim, kdo je vášnivě miluje a opečovává :)





Anthropoid - Jaroslav Čvančara


Anotace: Autor se věnuje již řadu let pátrání po veřejných i soukromých archivech za účelem získání kolekcí fotografií, které ve své úplnosti dokáží mapovat a vyprávět o povaze i jednotlivých charakterech německého a českého národa, fungování totalitní moci a odporu proti ní.
Na více než třech stovkách stran defiluje na 1200 fotografií a dokumentů jako obrazová paměť národa, přičemž popisky doprovázející snímky vyprávějí ucelený příběh obsahující bezpočet dramatických událostí i drobných antických tragédií.
Na fotografiích, většinou poprvé uveřejněných, se můžeme setkat s tvářemi lidí, kteří byli ve svém životě postaveni na rozhodující křižovatku – zvolit přežití v Protektorátu nebo se podílet na odbojové činnosti, a to pasivním či aktivním odporem proti okupační moci.
V knize jsou představeny i tváře stojící na druhé straně – zástupci protektorátní moci, Gestapa, SD, Wehrmachtu, složek SS, ale i zrádci a kolaboranti, z nichž mnozí působili po válce opět ve službách jiných pánů.
Nakladatelství: Centrum české historie
Počet stran: 350
Rok vydání: 2016

Je to skvělý nápad přiblížit část naší historie pomocí fotografií. Obvykle jsou fotky pouze doplněk pro vykreslení situace. Kniha je tedy něco jako obrazárna anebo facebookový profil. Kdyby se ovšem autoři zaměřili na zarovnání textu, bylo by to ještě lepší. Různé zarovnání, které působilo rozházeně, jemně pokazilo dojem z knihy. No jemně... Rozházené bylo i řazení fotografií. Občas mi chyběla návaznost. Ale chápu, že pokud jsou informace omezené a fotografií není nazbyt, nelze to udělat mnohdy bez chybičky.

Další mínus, alespoň pro mě, byly drobné chybky v textu. A co horšího v datech. Možná bych si v tom závalu dat a informací některých věcí ani nevšimla, ale pokud je vedle textu vyfocený originál dokumentu a je tam chyba v roce, nelze si toho nevšimnout (str. 163).

Určitě bych se zaměřila na překlady dokumentů, které jsou v angličtině nebo v němčině. Zajímalo mě, co se píše v daném textu, ale kvůli své neznalosti němčiny jsem musela sahat po překladači. Překlad by byl určitě velké zjednodušení pro ty, kteří neovládají angličtinu či němčinu.

Při pročítání jsem si dělala mnoho poznámek (co kdo pronesl, počet vojáků, zajímavé dopisy). Některé informace pro mě byly nové, jiné jsem si osvěžila. Pro člověka neznalého věci by možná na překážku byly informace o datu narození a rodinné situaci jednotlivých osob, ale věřím, že tuto knihu nevezme do ruky někdo akcí Anthropoid nepolíbený, ale spíše ten, kdo si chce rozšířit své dosavadní znalosti.

Zpracování informací a textu je podle mě detailní a pečlivé. Za to patří autorovi velká poklona. Ovšem příště bych se vyhýbala poněkud poetickému popisu některých fotografií. Například str. 192 „...Heydrich netuší, že dva mstitelé již brousí nože tak tiše, že to neslyší ani Pánbůh...“ Podle mě podobné zpestření textu do takové knihy nepatří.

Téma Anthropoid má a bude mít vždy báječný potenciál. Je to jen o tom to šikovně uchopit a zpracovat. Ačkoli jsem měla hodně výhrad, musím uznat, že kniha je ve výsledku skvělé dílo. Ostatně co jiného bych mohla napsat o knize, která se věnuje mé milované hrdinské dvojici Gabčík & Kubiš.

Závěrem jen přepíši dojmy Npor. Adolfa Opálky, jehož názor mě velmi překvapil, protože je na chlup stejný s tím mým. ...Český národ přirovnává ke stádu, které se bez odporu nechává vést na jatka: „Česká mládež dovede myslet jen na zábavu, zatímco jiné čeká popraviště.“...“ str. 193.

✮✮✮✮