Anthropoid - Pavel Šmejkal, Jiří Padevět

Anotace: Kniha provede zájemce po místech spojených s aktivitou výsadku Anthropoid, jehož příslušníci uskutečnili útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Navštívíme místo seskoku, byty podporovatelů parašutistů i místo samotného útoku. V závěru knihy navštívíme jedno z nejpamátnějších míst moderní české historie, pravoslavný chrám v Resslově ulici, místo posledního odporu parašutistů.

Nakladatelství: Academia

Počet stran: 200

Rok vydání: 2016

Kniha (lépe řečeno knížečka), kterou jsem hravě přelouskala během odpoledne, obsahuje úžasně ucelené informace o událostech operace Anthropoid. Předkládá mapy, adresy, jména spolupracovníků a události, které se udály od doby seskoku Jana Kubiše a Josefa Gabčíka až po výslechy a popravy pomocníků, obklíčení kostela. Končí přihlášením Karla Čurdy po válce a jeho následnou popravou.

Je psaná formou encyklopedie, takže to není nic pro toho, koho nudí holá fakta. Určitě ale skvěle poslouží jako odrazový můstek pro ty, co se s touto částí naší historie chtějí seznámit. Ovšem i člověk, který leccos přečetl o atentátu na Heydricha, si v této knize najde nové informace. Já si v takových publikacích lebedím, proto jsem si knihu užila, i když jsem před třemi dny dočetla Průvodce protektorátní Prahou, kde se víceméně píše to samé. Kniha Anthropoid vytáhla většinu informací z Průvodce, ale přidala další fotografie, dokumenty.

První část knihy se věnuje místu seskoku a cestě Kubiše a Gabčíka do Prahy. Následuje část od příchodu do Prahy až k 27. 5. 1942. Třetí část uvádí informace po atentátu až do konce války. Dále jsou zde informace o rodných domech parašutistů. A na závěr knihy jsou uvedena jména všech popravených, kteří měli co do činění s parašutisty. Mimochodem včera jsme si připomněli ne zrovna příjemné datum – 24. 10. 1942 bylo v Mauthausenu popraveno 262 lidí spojených s atentátem.

Recenze je poněkud kratší, protože kniha sama o sobě je velmi krátká (bohužel) a hlavně doplněná fotografiemi. Navíc jsem dost podobné dojmy psala právě k Průvodci protektorátní Prahou.

Hodnotím opět velmi kladně – pět z pěti!

PS: Podle knihy hodlám uspořádat procházku Prahou. Něco ve smyslu ''Po stopách hrdinů''. Kdo by měl zájem se přidat? :)

Průvodce protektorátní Prahou - Jiří Padevět

Anotace: Kniha zavede zájemce na místa konspiračních schůzek odbojářů, do bytů rodin podporovatelů parašutistů, připravujících atentát na Reinharda Heydricha, do kanceláří krycích firem Sicherheitsdienstu, do tajné porodnice, zřízené gestapem, na místa, kde trpěli pražští židé, do podzemí, kde nacisté připravovali výstavbu podzemních továren, do sálů, kde se scházeli čeští fašisté a na barikády a velitelská stanoviště Pražského povstání. Zároveň ukáže, že i během okupace byla Praha místem, kde i přes nacistický útlak existovaly ostrůvky svobody a kulturního života. Publikace je doplněna velkým množstvím dosud nepublikovaného obrazového materiálu a přehlednými mapkami.

Nakladatelství: Academia

Počet stran: 804

Rok vydání: 2013

Právě jsem dočetla tuhle úžasnou publikaci. Úctyhodných 724 stran (zbytek jsou rejstříky) historie nejen mojí milované Prahy a Československa, ale zejména lidí, kteří v této době museli žít, přežívat, bojovat, umírat či kolaborovat.

Během čtení jsem si dělala poznámky událostí, které mě zaujaly, a ve výsledku bych mohla vlastně opsat téměř celou knihu. Považuji se za člověka znalého věci (přečetla jsem mnoho knih s válečnou tématikou, viděla jsem všemožné dokumenty a jako dítě jsem místo pohádek sledovala filmy typu Kam orli nelétají či Velký útěk), přesto jsem se dozvěděla spousty nových informací.

Kromě podrobných popisů událostí v Praze, které skutečně nemá smysl vypisovat, se dočtete, jaké možné i nemožné instituce existovaly. Překvapí vás kolik Adolfů tenkrát vlastně žilo – dnes je toto jméno lehce v útlaku. Zjistíte, že některé ulice a části města musely být přejmenovány – dnešní Masarykovo nábřeží se původně jmenovalo Riegrovo, pak bylo přejmenováno na Vltavské a nakonec Heydrichovo. Pozastavíte se nad tím, že francouzští váleční zajatci byli používáni jako komparz ve filmech. Budete se podivovat nad tím, jaký byl plat Karla Čurdy a jiných spolupracovníků gestapa. Nebo po letech zjistíte, že mnoho z ulic se jmenuje po lidech, kteří pomáhali parašutistům – Vykoukova, Matějovského, Vosmíkova či Khodlova a mnoho dalších.

Dlouhá 618/14 – V domě bydlel pankrácký kat Alois Weiss. Svoji funkci vykonával od dubna 1943 do konce okupace. Na konci války se dostal do ruského zajetí, po krátké internaci byl propuštěn do Německa. V 60. letech požádal československé orgány o přiznání dvou odpracovaných let na Pankráci pro započítání důchodu. (str. 119)

Pročítání jmen lidí vyslýchaných v Petschkově paláci, vězněných v Pankrácké věznici či zastřelených v Kobyliské střelnici, bylo rozhodně emotivnější, než když si někde přečtu pouze souhrnné počty. Číslo je jen číslo, ale jména...

Nyní už nebudu v Praze chodit s hlavou zabořenou do země, abych se mohla vyhýbat lidem, ale budu vzhlížet na pamětní desky, které připomínají padlé odbojáře, bojovníky květnového povstání či zbytečně mrtvé oběti konce války.

Obrazová příloha je naprosto dokonalá. Fotografie a dokumenty krásně doplňují informativní funkci knihy. Člověk si při čtení mohl alespoň na chvíli odpočinout od neustálého zatýkání či vraždění.

Vy, co neradi čtete a nemáte v lásce historii a dějepis, mě teď nebudete mít rádi, ale takovou knihu bych dala jako povinnou četbu. Na základní škole jsme detailně probrali Punské války. Věděli jsme, jakou cestou přišli Cyril a Metoděj. Dokonce jsme se učili odkud byly přivezeny kameny na stavbu pyramid ve Starověkém Egyptě. Ale na historii druhé světové války (a celkově druhé poloviny dvacátého století) nám zbyly asi dva měsíce na konci devítky. Na střední škole to nebylo o nic lepší. A obávám se, že dnešní osnovy se o moc neliší.

Jsem ráda, že se mi podařilo Průvodce protektorátní Prahou sehnat v antikvariátu v naprosto nedotčeném stavu a ještě navíc za tři stovky! Už teď se těším, až si koupím Anthropoid a Krvavé finále.

Samozřejmě nemůžete očekávat nic horšího než 5 hvězdiček. Respektive deset z deseti!

Ještě jeden den - David Levithan

Anotace: Pro Rhiannon jsou všechny dny stejné. Časem se smířila i s tím, že její přítel Justin je temperamentní, ale odtažitý, a že to není kluk z romantických filmů. A naučila se několik základních pravidel: nedělat si příliš velké naděje, neupínat se na Justina a nesnažit se ho změnit.

Ale jednou se vše změní. Justin je jako vyměněný a prožijí dokonalý den. Ovšem příští ráno si Justin z předchozího dne vůbec nic nepamatuje a vše se vrátí do starých kolejí. A najednou do jejího života vstoupí cizinec, který tvrdí, že onen dokonalý den strávila s ním – s ním v Justinově těle.

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 356

Rok vydání: 2016

Originál: Another Day, 2015

Druhý díl k úžasné knize Den co den, jejíž recenze je zde. Ovšem tato kniha je z pohledu Rhiannon (skutečně se to blbě píše). Vlastně už nevím, co k této knize napsat víc. Je opět úžasná. Už jen to, že jsem ji přečetla hravě během jednoho dne (co dělat, když nemůžu chodit), je důkaz toho, jak mě k sobě přitáhla. Znovu jsem se nechala pohltit Levithanovým vyprávěním a téměř bez dechu jsem sledovala vývoj událostí.

Opět se setkáváme s tématy, která nás nenápadně nutí zamyslet se o životě, homosexuálech, ale zejména o tom, že není podstatný zevnějšek, ale to, co je uvnitř. Z pohledu Rhiannon je těžké milovat někoho, kdo mění vzhled ze dne na den. Někoho, kdo jednou přijde jako krásná dívka a jednou jako tlustý chlapec. S čímž naprosto souhlasím. A má jiný přístup. Na lidech má rád to, jací jsou uvnitř. Jak by ne, když má možnost jim nahlížet přímo do hlavy a do srdce. To se obyčejným smrtelníkům nepodaří.

Po celou dobu jsem se snažila vybavit si první knihu. Jak to celé prožíval A. Zajímalo by mě, jak by se mi líbila tahle kniha bez té první. Jak bych ji vnímala. Samozřejmě, že jsem nakoukla, jestli se tam uvádějí stejné konverzace. Překvapivě ano. Některé jsou zkrácené, ale jinak jsou tam ta samá slova, což je podivné, protože každý přece vnímá význam řečeného jinak a zpětně to interpretuje podobnými slovy, ale ne vždy přesně slovo od slova.

Co mě naprosto iritovalo, byl vztah s Justinem. Jeho chování! Takový kluk by za své odpovědi a móresy zasloužil pohlavek. A to, jak ho Rhiannon omlouvala. Není se ovšem čemu divit, ještě je mladá. Řešila nejen jeho, ale i lásku k A, podivné rodiče i školu. Trochu moc na mladou holku.

Kdo knihu nečetl, bude se jistě pozastavovat nad jménem hlavního hrdiny. V tomto díle je víc používáno, protože není z jeho pohledu. A musím uznat, že to občas bylo matoucí. Když bylo A na začátku věty, četla jsem to občas jako jméno A, přitom to měla být spojka. A tam, kde jsem to četla jako spojku, to mělo být jméno A. Vidíte, také v tom teď máte maglajz?

Konec příběhu z pohledu A jsem si vybavila těsně před koncem Rhiannon. A opět mě to hrozně mrzelo. Tolik lásky, taková romantika a tohle? Ano, uznávám, že jsem i slzu uronila. Ovšem závěrečný postoj Rhiannon mě mile překvapil. Tak to má být! Teď už mi nezbývá než čekat na další díl, protože prostě takhle to skončit nemůže.

Zas a znova 5 hvězd z 5...

PS: Trochu mě zase zamrzely chyby a překlepy v textu. Ale dobře vím, že je to těžké vychytat každou mouchu. Ovšem takové nakladatelství už by mělo mít tohle na háku.

Dodělej tuhle knihu - Keri Smith

Anotace: Milí čtenáři, jedné temné a bouřlivé noci našla Keri Smithová v parku několik podivně rozházených papírů. Posbírala je a seřadila a pokusila se vyřešit záhadu, která na ni nečekaně vyskočila. A teď ten úkol předává vám, svým čtenářům.

Vaší úlohou bude stát se novým autorem tohoto díla. Budete pokračovat ve výzkumu a doplníte obsah. Kvůli tomu budete muset podstoupit určitý výcvik tajných služeb, který najdete v tomto svazku. A protože nikdo netuší, co vás čeká, postupujte prosím obezřetně, ale víte jak… bez vás tahle kniha neexistuje.

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 208

Rok vydání: 2016

Originál: Finish This Book, 2011

Nakladatelství CooBoo mě začíná bavit víc a víc, a tak sleduji jejich plány vydávaných knih dopředu. Proto jsem se na tuhle knihu těšila už pár týdnů. Mám ráda styl knih, které mě nutí se nějak aktivně zapojit. Například mě baví vyhledávat nové informace. S chutí si dělám poznámky zajímavých pasáží apod.

První polovina knihy mě úplně pohltila. Je to tím, že jsem taková hračička, proto jsem se do výcviku soukromého očka pustila s plným nasazením. Uznávám ovšem, že jsem určité úkoly měla dělat osamotě, zavřená v pokoji. Sedět v obýváku s maskováním a tajně sledovat okolí, asi nevypadalo zcela příčetně. Jiné úkoly by jistě byla větší zábava připravovat s partou lidí. Takový teambuilding by nebyl s touto knihou marný.

Nejvíc mě bavila práce s důkazy. Věřte nebo ne, nadchla jsem se pro ten úkol natolik, že jsem odebrala vzorek vlasů jednoho podezřelého v domě. Očekával, že si vytrhnu jeden vlas. Jaké překvapení to pro něj bylo, když jsem odstřihla celý pramen. Nakonec si ze mě doma dělali srandu, že jsem vážně duševně zůstala na prvním stupni. Jedna podezřelá mi dokonce do knihy dala tajné úkoly – vyprat či umýt nádobí. Haha, takové úkoly se pro detektiva skutečně nehodí.

Mé nadšení ze začátku knihy však vzalo za své ve druhé polovině. Schválně jsem se nedívala na konec, abych nepřišla o překvapení. Ale asi to byla chyba. Pracování na samotném Návodu k použití mě opravdu nebavilo a je to znát na poznámkách. Zejména první dvě části jsou pečlivě vyplněné. Je z nich vidět nadšení. Třetí už je trochu slabší. A poslední, vlastně tu hlavní část, jsem odflákla. Možná by to bylo dobré pro nějaké skautíky nebo nadšence do přírody. Řekněme ale, že už nejsem ve věku, kdy jsem ráda zkoumala krásy lesa a chodila domů zablácená od hlavy k patě. Poslední část jsem tedy pojala po svém a udělala ji trochu jinak – ze své postele s pohledem na knihovnu.

Podrženo, sečteno... Respektive odečteno. 4 z 5 ;)

Btw bylo vtipné, jak lidé, kterým jsem knihu ukazovala, četli název s velkým údivem. Ddělej tuhe khu? Co to je?

Deset malých černoušků - Agatha Christie

Anotace: Agatha Christie, „první dáma detektivky“, nade vše milovala nejen spletité šarády, ale i nejrůznější dětské hříčky, básničky či lidové písničky. Kdo by neznal třeba Pět malých prasátek anebo právě Deset malých černoušků? V neúprosném rytmu známého popěvku tu černoušků ubývá stejně jako hostů v luxusním sídle na ostrově, bouří odříznutém od světa. Jakási ďábelská síla žene podle předem připraveného plánu jednoho po druhém do záhuby, až nezbude žádný. Kam však zmizel vrah?

Napínavá detektivka, která se dočkala několika filmových zpracování a hrála se na desítkách světových jevišť, patří bezesporu k tomu nejznámějšímu, co velká anglická autorka napsala.

Nakladatelství: Odeon

Počet stran: 202

Rok vydání: 1988

Originál: Ten Little Niggers, 1939

Ačkoli jsem vášnivý milovník detektivek a detektivních seriálů jako je Hercule Poirot, Sherlock Holmes či Vraždy v Midsomeru, dlouho jsem otálela se čtením první dámy detektivek Agathy Christie. Umanula jsem si, že si nejdříve musím přečíst Deset malých černoušků a marně jsem je rok sháněla, respektive jsem si na ni vždy vzpomněla v knihkupectví či antikvariátu, kde kniha nebyla k sehnání. A k mému překvapení je to jedna z mála detektivek, kterou jsem nenašla v tátově knihovně.

O této knize (celkově o díle A. Ch.) toho bylo napsáno víc než dost. Ale nedá mi to k ní něco málo nenapsat. Příběh, který je velmi dobře známý díky filmu a divadelní hře, je napínavý od začátku do konce. Těch slabých 200 stran jsem zhltala jedním dechem a obdivovala, že se v příběhu neobjevují žádné nudné pasáže a vše tak nějak přirozeně pádí k rychlému rozuzlení.

Některé postavy mi byly protivné již od začátku a těšila jsem se, až přijde řada na ně. Jiným jsem fandila, aby unikly vražednému peru A. Ch. Oceňuji zpracování pocitu viny či neviny za ''vraždu'' a psychologickou stránku obětí. A po konečném vysvětlení musím uznat, že to mělo hlavu a patu. Podle mě by to ale nevyřešil ani Hercule Poirot ani šéfinspektor Barnaby. V jednu chvíli jsem si říkala, stejně jako Holly v RD: „Viníky jsou všichni!“

Říkám si, že takové promyšlené vražedné příběhy nemohla vymyslet ta příjemná dáma, kterou tak dobře známe z fotografií. Navíc před téměř 100 lety (plus mínus berme v potaz vznik knih). Nezbývá mi nic jiného, než přečíst zbývající dílo této Dámy britského impéria, protože mě naprosto pohltila a nadchla. Byla prostě geniální a smekám před ní...

Nezbývá mi nic jiného než 5 hvězd z 5 :)

PS: Pročítala jsem si informace o A. Ch. Zaujalo mě to, že díky práci v lékárně získala skvělé znalosti o jedech. Ale ještě větší jobovka bylo její 11 dnů dlouhé zmizení, které se nikdy nevysvětlilo. Řeknu vám, to musela být pařba na 11 dní ''vypadnout'' a nevědět o sobě.

Nebe je všude - Jandy Nelson

Anotace: Sedmnáctiletá Lennie je knihomolka, má ráda muziku a svůj klarinet. Žije ve stínu své báječné sestry a trochu jí hraje druhé housle. Sedmnáct let se dělily o šaty, myšlenky, radosti i strasti. Ale teď je Bailey mrtvá a Lennie najednou přespává v domě smutku pod zamračenou oblohou. Jako by někdo vypnul nebe. Lennie se navíc do toho všeho zamiluje - poprvé ve svém životě a hned do dvou kluků. Joeho tajemný úsměv trumfne snad už jen jeho hudební talent a Toby je tichý pohodář, skejťák a hlavně Baileyina velká láska.

Lennie z toho má pěkně zamotanou hlavu, jeden z kluků jí pomůže vymanit se ze smutku, druhý jí do něj naopak uvrhává. Lennie se pokouší vypsat si duši na každý kus papíru, který najde, ale pomůže jí to najít tu pravou cestu, svou vlastní melodii ve všem tom hluku na světě? 

Křehký a dojemný příběh o ztrátě a životě, palčivých pocitech bezmoci a nenávisti i lásce zároveň.

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 320

Rok vydání: 2015

Originál: The Sky is Everywhere, 2010

Do knihy jsem se vůbec nemohla začíst. Příběh mě nedokázal tak pohltit, na rozdíl od knihy Dám ti nebe. Ale vytrvala jsem a vyplatilo se.. Rozjezd byl tedy pomalejší, ale o to déle mi kniha vydržela (necelý týden).

Měla jsem trochu problém s ručně psanými dopisy. Nevím, kdo to psal, ale podle mě to byl doktor. Nejsem grafolog ani Bedřich Hrozný a zpočátku jsem skutečně četla i jiná slova. A o tom, že text byl psán verzálkou, ale nad měkkým i byla tečka, raději pomlčím.

Příběh o tom, jak se vyrovnat se smrtí sourozence, není něco, co by se četlo s radostí. Měla jsem chvílemi slzy v očích a mráz mi běhal po zádech. Při čtení jsem si uvědomila spoustu věcí, spoustu drobností, které by mi chyběly stejně tak moc, jako chyběly Lennie. Téma bylo zajímavě zpracováno. Ačkoli ''útěk'' od situace, který zvolila Lennie, není podle mě úplně typický a podle mě se takový příběh mohl i stát, protože není možné, aby si ho autorka vymyslela. Je to pro mě až příliš zvrácené. Ale to je můj osobní pohled na věc.

Během milostného pnutí, které se kolem Lennie vytvořilo, jsem musela odkládat knihu stranou. Neměla jsem chuť pokračovat na další stranu, abych se nedočetla, co zase vyvedla s tím nepravým. Prostě z mé strany se jedná o jedno velké nepochopení. I když vysvětlení v knize možná pro někoho bude dostačující a pochopitelné, pro mě nikoli. To ovšem neznamená, že to není dobře napsané. Právě to, že to bylo tak dobře vymyšlené a popsané, ve mně vzbuzovalo rozčarování. Ke konci jsem musela uznat, že každý v mládí dělal chyby, kterých později litoval. Ale že všechno chce čas...

Bylo mi jasné, že to nedopadne nikterak špatně. Nakonec ta krásná a bláznivá láska přeci jen zvítězila. A já jsem si těch pár stran, které přetékaly sladkostí a zamilovaností, užila. Tetelila jsem se radostí, když jsem četla ty láskyplné situace, které Len a Joe prožívali.

A opět musím ocenit, že autorka podkreslila příběh malováním a hudbou. Mám ráda takové knihy, kde postavy malují, hrají na nástroje či jsou jinak umělecky založené.

Na začátku jsem chtěla dát 2 hvězdy, ale nakonec dávám 4 z 5.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti - Ransom Riggs

Anotace: Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií. Strašidelný příběh jako dělaný pro Tima Burtona. 

To vše čeká na odhalení v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.

Fantasy doprovázená strašidelnými starými dobovými fotografiemi, při které běží mráz po zádech. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti zaujme dospělé, teenagery a všechny, kdo mají rádi temná dobrodružství. 

Nakladatelství: JOTA

Počet stran: 358

Rok vydání: 2012

Originál: Miss Peregrine’s Home for Peculiar Children, 2011

Obálka této knihy na mě už pár měsíců vykukuje z mnoha stran, a přesto nebýt náhody, nedostala bych se k ní. Našla jsem ji totiž v knihobudce na nádraží. Úplně novou. Říkala jsem si, že to tedy musí být blbost, když novou knihu (skutečně vypadala, že nebyla ani otevřená) někdo odloží, ale začetla jsem se do ní už na nádraží a odnesla si ji domů. Ačkoli jsem neměla tušení, o čem kniha je, pustila jsem se do ní okamžitě. A musím uznat, že jsem udělala dobře, když jsem si nezjišťovala o čem je. Nejsem totiž čtenářem fantasy, kniha by mi tedy navždy unikla.

Líbilo se mi propojení historie v podobě války a holocaustu a příběhu na pokraji fantasmagorie. K tomu jakási ženská podoba profesora Xaviera, která se snaží ochraňovat výjimečné/podivné děti. Stačilo málo a kniha mě strhla natolik, že jsem ji přečetla během chviličky.

Z počátku jsem si myslela, že se bude jednat o knihu ve smyslu ''každá rodina má svá tajemství'', či ''válka zničila životy i dalším generacím právě tím, že jejich předci se uzavírali do sebe a nehovořili o tom, co je potkalo v dobách dávných'' anebo ''Židovské děti byli za války podivné''. Možná to mě ponechávalo v takovém příjemném napětí a touze dočíst knihu co nejdříve, protože s každou další stranou se mé teorie měnily a zamotávaly.

Musím se přiznat, že jsem knihu četla ve chvíli, kdy jsem byla sama doma. Na samotě u lesa. Normálně nemám strach, ale byly chvilky, kdy jsem s hrůzou poslouchala každé zapraskání v domě a bála se podívat do oken, kdyby mě náhodou někdo sledoval. Ujištění, kde mám svou kuši, mě trochu uklidnilo.

Oceňuji dokreslení příběhu pomocí krásných fotek. Kdo z vás se nerad dívá na staré rodinné fotky (uznávám, že moji předci nejsou tak podivní)? Ten tajemný duch, který na mě z těch fotek dýchal, je nezapomenutelný.

Příběh jako takový mě moc zaujal. Zřejmě proto, že je to první fantasy (tím myslím vysloveně fantasy nestřihnutá s humorem) kniha, která se mi dostala do rukou. A zároveň tak trochu horor. A představa takového sirotčince? Řekněme si to upřímně, kdo z vás by nechtěl zůstat ve svém dětství, hrát si se svými kamarády a nedospět. To je můj sen! Jen kdyby...

Za mě tedy 4 z 5 ;)

PS: Dočkala jsem se i mé oblíbené tajné ponorky, která nesmí chybět snad v žádném pořádně zamotaném příběhu.