pátek 22. července 2016

Dám ti slunce - Jandy Nelson

Anotace: Jude a její dvojče Noah jsou si neuvěřitelně blízcí. Když je jim třináct, Jude pochopí, že je krásná a Noah zas, že je gay. Třináctiletý Noah má kromě své sestry už jen jedinou lásku: kreslení. A dělá všechno pro to, aby se dostal na prestižní uměleckou školu. Jude naproti tomu víc řeší kluky. O tři roky později je všechno jinak. Na školu snů se dostala Jude, ale je z ní zakřiknutá šedivá myška, co se schovává za své výtvory. Z Noaha se stal pařmen a lamač dívčích srdcí. A jejich máma je mrtvá.
Dvojčata spolu skoro nemluví a ani jeden nedokáže říct proč vlastně. A jejich příběhy jsou bez toho druhého jen z poloviny kompletní. Podaří se jim najít k sobě zase cestu, poskládat svůj svět a získat tak šanci na šťastný život? 
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 360
Rok vydání: 2016
Originál:  I'll Give You the Sun, 2014

Od téhle knihy jsem nic neočekávala. Koupila jsem si ji vlastně jen kvůli jménu autorky. A opět jsem se přesvědčila o tom, že když nic neočekávám, je to ten nejlepší přístup, jaký mohu ke knize zaujmout.
Již od začátku mě vyprávění natolik vtáhlo do děje, že jsem knihu přečetla téměř jedním dechem. Nádherně rozvětvené popisy věcí, lidí, obrazů i krajiny. Právě ty barvité detaily a charakteristiky krásně pohladily po duši. Jako by autorka k malování místo štětců a barev používala pero či klávesnici. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v NG při komentované prohlídce nějakého díla. A když jsem zavřela oči, živě jsem před sebou viděla danou scénu či obraz.
Další plusový bod připisuji za to, že se kniha motá kolem umění - ať jde o obrazy či sochy. To mě posunulo o pár let zpět, kdy jsem toužila stát se malířkou a chodila jsem na výtvarku. Bohužel jsem neměla vůbec žádný talent, ale ty umělecké touhy ve mně i po tolika letech dřímají a tahle kniha je zase dostala na povrch.
Z počátku příběhu mě mrzelo, jak je rozervaná ta dětská duše (nejen dětská), která se bojí projevit své touhy a nevyřčené pravdy skrývá hluboko v sobě. Jak si NoahJude přejí opak toho, co dělají či říkají, jen aby nevypadali hloupě. Přitom stačilo skutečně udělat to, po čem toužili. Ale naštěstí na konci knihy se vše krásně vyjasní a je to nádherný happyend, který k takovému příběhu prostě patří. 
Jelikož se jedná o literaturu pro mladistvé (v knihkupectví to tak bylo zařazeno), objevuje se na začátku slovo cool tolikrát, že mě to natolik zblbo, až jsem ho po letech začala opět používat (naštěstí jen dočasně). A jako každá kniha pro ''dorost'', i tato nepostrádala onoho pana Božského (tedy spíše chlapce), po kterém touží většina dívek. Ani v tomto bodě kniha skutečně nezklamala a připravila naprosto skvělý prototyp takového chlapce - krom krásy a sexy postavy má i to přitažlivé rebelantství a temnou stránku.
„Tvář jí sklouzne z tváře - dneska si nikdo nedokáže tvář udržet na správném místě - a ta pod ní je zoufalá.“ (str. 282) Hlavním ''poselstvím'' je sundat si masku. Nehrát si na něco, co nejsme. Dělat jen to, co chceme a co říká naše srdce. Bohužel to všechno dělá jen mizerné procento z nás.
Závěr zápletky kolem matky NoahJude byl jasný už od začátku, ale další dějové linie mě velmi překvapily. Vždycky je dobře, když se stane sem tam něco očekávaného a sem tam něco nepředpokládaného. Udržuje mě to v takovém příjemném napětí. 
Ačkoli jsem na takovou literaturu už asi moc stará, mám pocit, že tohle je přesně to, co jsem potřebovala a co mi skvěle padlo do noty. Srdce plesalo jako už dlouho ne. Potutelně jsem se usmívala, uronila jsem slzu a občas jsem se rozčílila. Prostě jsem prožila všechny možné emoce. Mohla bych psát dál a dál, protože Dám ti slunce je pro mě opravdu jedna z nejlepších oddechových knih, co jsem za poslední dobu četla. 

Dnes tedy hodnocení 9 hvězdiček z 5 (pardon, ale 5 by bylo málo)...

PS: Vytkla bych jen chyby v textu (a že jich bylo!), ale za to Jandy Nelson nemůže, takže to nebudu brát v potaz.

Žádné komentáře:

Okomentovat