sobota 27. srpna 2016

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti - Ransom Riggs

Anotace: Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií. Strašidelný příběh jako dělaný pro Tima Burtona. 
To vše čeká na odhalení v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.
Fantasy doprovázená strašidelnými starými dobovými fotografiemi, při které běží mráz po zádech. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti zaujme dospělé, teenagery a všechny, kdo mají rádi temná dobrodružství. 
Nakladatelství: JOTA
Počet stran: 358
Rok vydání: 2012
Originál: Miss Peregrine’s Home for Peculiar Children, 2011

Obálka této knihy na mě už pár měsíců vykukuje z mnoha stran, a přesto nebýt náhody, nedostala bych se k ní. Našla jsem ji totiž v knihobudce na nádraží. Úplně novou. Říkala jsem si, že to tedy musí být blbost, když novou knihu (skutečně vypadala, že nebyla ani otevřená) někdo odloží, ale začetla jsem se do ní už na nádraží a odnesla si ji domů. Ačkoli jsem neměla tušení, o čem kniha je, pustila jsem se do ní okamžitě. A musím uznat, že jsem udělala dobře, když jsem si nezjišťovala o čem je. Nejsem totiž čtenářem fantasy, kniha by mi tedy navždy unikla.
Líbilo se mi propojení historie v podobě války a holocaustu a příběhu na pokraji fantasmagorie. K tomu jakási ženská podoba profesora Xaviera, která se snaží ochraňovat výjimečné/podivné děti. Stačilo málo a kniha mě strhla natolik, že jsem ji přečetla během chviličky.
Z počátku jsem si myslela, že se bude jednat o knihu ve smyslu ''každá rodina má svá tajemství'', či ''válka zničila životy i dalším generacím právě tím, že jejich předci se uzavírali do sebe a nehovořili o tom, co je potkalo v dobách dávných'' anebo ''Židovské děti byli za války podivné''. Možná to mě ponechávalo v takovém příjemném napětí a touze dočíst knihu co nejdříve, protože s každou další stranou se mé teorie měnily a zamotávaly.
Musím se přiznat, že jsem knihu četla ve chvíli, kdy jsem byla sama doma. Na samotě u lesa. Normálně nemám strach, ale byly chvilky, kdy jsem s hrůzou poslouchala každé zapraskání v domě a bála se podívat do oken, kdyby mě náhodou někdo sledoval. Ujištění, kde mám svou kuši, mě trochu uklidnilo.
Oceňuji dokreslení příběhu pomocí krásných fotek. Kdo z vás se nerad dívá na staré rodinné fotky (uznávám, že moji předci nejsou tak podivní)? Ten tajemný duch, který na mě z těch fotek dýchal, je nezapomenutelný.
Příběh jako takový mě moc zaujal. Zřejmě proto, že je to první fantasy (tím myslím vysloveně fantasy nestřihnutá s humorem) kniha, která se mi dostala do rukou. A zároveň tak trochu horor. A představa takového sirotčince? Řekněme si to upřímně, kdo z vás by nechtěl zůstat ve svém dětství, hrát si se svými kamarády a nedospět. To je můj sen! Jen kdyby...

Za mě tedy 4 z 5 ;)
PS: Dočkala jsem se i mé oblíbené tajné ponorky, která nesmí chybět snad v žádném pořádně zamotaném příběhu.
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: ,

sobota 20. srpna 2016

Jak vidím svět - Albert Einstein

Anotace: Sborník statí, ve kterých autor vyslovuje své filozofické a politické názory, obsahuje rovněž odborné statě týkající se nejenom teoretické fyziky, ale také etiky vědeckého bádání.
Nakladatelství: Československý spisovatel
Počet stran: 176
Rok vydání: 1966
Originál:  Mein Weltbild, 1949

O Albertu Einsteinovi jsem se chtěla dozvědět více už léta. Nejen, že byl podle mě neuvěřitelně inteligentní, mohl být prezidentem Izraele (odmítl se stát kandidátem), ale hlavně a především byl přítelem Járy Cimrmana. Ostatně ani teorie relativity mi není tak úplně cizí a chtěla jsem se o ní dozvědět více.
Počátek knihy je jakousi ódou na předchozí fyziky a jejich teorie, až pak přichází jeho samotné teorie. Musím předeslat, že moje znalosti fyziky jsou značně chabé a pokulhávající (možná to bylo vlivem špatně zvoleného pedagoga na základní škole). Ačkoli tedy nejsem zrovna fyzikou poznamenaná, tato část se mi četla velmi snadno. Ostatně, zde je důvod: „Utěšuji se však myšlenkou, že člověk se zkušeností v myšlení má ještě vždy v cizím oboru výhodu proti člověku, který nemyslí vůbec anebo jen málo.“ (str. 97)
Všechny teorie byly popsány čtivě, ale přiznám se, že jsem sem tam neměla ponětí, o co jde a musela jsem dohledávat informace. Originál knihy je z roku 1949 a neuvěřitelné je, že většina teorií stále nebyla vyvrácena. Tedy nezkoumala jsem to tak do detailu, ačkoli jsem velmi často sahala po tetě wiki, aby mi vysvětlila tu přemíru odborných názvů a teorií, na které jsou v knize odkazy. Při zmínce o nekonečnosti vesmíru mi, kdo ví proč, přišla na mysl hláška z RD: „Za předpokladu, že Bůh je nekonečný a vesmír je taky nekonečný… dala by sis palačinku?“. Opravdu dokážu znesvětit cokoli :)
Ve druhé části, která se zabývala filozofií a myšlenkami z běžného života, lze vidět, jaký člověk to byl. Idealista a optimista, lidumil a především pacifista. Z toho všeho je jasné, proč odmítl kandidaturu na prezidenta. Nelíbila se mu myšlenka vlády několika lidí a armády.
Tuto pasáž knihy jsem zhltla ještě rychleji, však mi ta témata byla bližší (celou knihu jsem přelouskala ani ne za půl dne). Ve druhé polovině můžete tedy najít zamyšlení a články na téma náboženství či mravnost. Zjistíte, jak byl Albert Einstein skromný. Věřil v rovnost občanů a v demokracii. To je podle mě nejvíce vidět v dopisech s Pruskou akademií z roku 1933 (škoda, že v jiných případech nebylo uvedeno datum vzniku textu).
Obával se antisemitismu, nacionalismu, zbrojního průmyslu a války. Dále je zmíněn jeho strach, že vědecké bádání padne do rukou politiků. Obavy, že klesá individualita lidí, a že společnost ztrácí umělce a kulturu. Kdyby tak viděl naši společnost dnes...
Nemohu, a ani nechci, interpretovat všechny myšlenky. Sama si nyní chci přečíst ještě další knihy o Albertu Einsteinovi, abych si doplnila informace. Utvrdila jsem se v tom, že to byl nesmírně inteligentní člověk a navíc takový Mirek Dušín.

Za mě tedy 4 hvězdy z 5 (přeci jen zde byla přemíra fyziky, ale to se dalo očekávat)

PS: Já jsem si schválně během jednotlivých statí dělala čárky, kdykoli se ozvalo jméno Cimrman. Ani jednou, přátelé!
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

středa 10. srpna 2016

Knižní bačkorový seznam

Ačkoli můj seznam knih, co si chci přečíst, je šíleně dlouhý a neustále se prodlužuje, měla jsem nutkání do něj přidat něco málo z klasiky, protože obvykle čtu novější knihy. Chtěla bych si přečíst díla, která vešla do historie. Díla, která by údajně měla být přečtena každým pozemšťanem než zemře. Alespoň tedy tím knihomolským pozemšťanem. Inu, jala jsem se prohlížet internet a našla všemožné seznamy s víceméně stejnými knihami. Opsala jsem si je, trochu upravila podle svého a nakonec zde mám seznam těch ''nej'', který ale určitě není konečným seznamem. Věřím, že jen co zveřejním tento článek, napadne mě připsat nějaké další dílo a možná i Vy mi něco doporučíte.

Zahraniční nej...
Česká nej...

Některá z uvedených děl jsem již četla a potupně musím přiznat, že jich není mnoho. U mnohých autorů (zde od každého pouze jedna kniha) jsem četla jiná díla. Několik knih jsem nakousla, ale nedokázala jsem se přes ně dostat. Taková Bible byla pro mě tvrdým oříškem. O Lolitě ani nemluvím...
A co se týče české literatury? Hanba, hanba, hanba! Krom povinné Kytice a Máje jsem četla jen Saturnina, kterého jsem povýšila na moji nejoblíbenější knihu. A ano – Babičku jsem nečetla (zkoušela jsem to asi v šesté třídě, ale marně). Doufám, že Babičku mi nahradila ona známá mluvená verze :D
Jistojistě vím, že si několik z uvedených knih nepřečtu. Tedy budu je odkládat až do smrti smrťoucí, neb mi jsou někteří autoři nesympatičtí anebo mám vůči dané knize averzi.

Jak jste na tom Vy? Kolik z uvedených knih máte přečtených? Co byste na seznamu změnili?

PS: najdete-li chybu v seznamu, omluvte mě... Budou tři ráno a můj mozek nepochopitelně přestává fungovat :) 
Vystavil v Žádné komentáře:

pátek 29. července 2016

Anatomie lži - Dan Brown

Anotace: Ve Spojených státech se blyští zlato ryzí i kočičí, zvláště v nejvyšších politických kruzích těsně před volbou prezidenta. Stejně působivě se prý třpytí krystalky ledu v nejzapadlejších končinách Antarktidy – a právě v tu dobu a na těchto místech začíná Dan Brown vyprávět strhující příběh o vědeckém objevu, který zásadně mění pohled na život na Zemi i ve vesmíru.
V románu, kde jedna dramatická událost rychle střídá druhou, autor hýří pečlivě vybranými informacemi ze světa vědy a nejmodernější techniky, vyslovuje se však i k nečekaně vážným otázkám týkajícím se například soukromého podnikání nebo morálky politiků, vojáků, vědců i novinářů. Kam až lze zajít v zájmu bezpečnosti státu? Skutečně účel světí prostředky?
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 434
Rok vydání: 2010
Originál: Deception Point, 2001

Anatomii lži jsem na seznamu knih k přečtení měla už pěknou řádku let. Zdolala jsem skoro všechny knihy od Browna (zbývá mi ještě Digitální pevnost), ale k téhle jsem se nemohla dokopat. Proč? Protože tam není profesor Langdon, MacGyver univerzitní knihovny! Ostatně jeho znalosti by Rachel jen těžko pomohly přijít na to, kde je jádro pudla. Respektive meteoritu. Ačkoli věřím, že Dan Brown by jistě našel skulinku pro to, aby do toho zamotal ještě ilumináty i Langdona. Hlavního hrdinu jsem ale nakonec vzala na milost a musela uznat, že ho Brown opět popsal jako junáka, kterého je radno mít na své lodi (a jak bylo jasné od začátku knihy – i ve své posteli). Mike Tolland je prostě takový MacGyver oceánů, který se vzepře i smrtonosným agentům a strčí je do kapsy, ačkoli oni za sebou mají několikaletý výcvik a on jen brázdil moře se svým škunerem.
Zápletka, která se co chvíli stáčela na tu či onu stranu, jak ostatně u Browna bývá zvykem, mě udržovala v příjemném napětí, a tak oněch 430 stran uteklo jako voda, bohužel. Sem tam se objevily až fantasmagorické teorie (ale to říkali o Verneovi také) a zvraty v ději mi mnohdy připadaly jak z blbého amerického filmu. Ale moment – tohle by byl skvělý blbý americký film! Až se dostanete do pasáže, kde se vyloupne tajná ponorka, vzpomenete si na mě! Jinak je to všechno jedno veliké spiknutí a lži vysokých vládních organizací. Tak už to prostě bývá. Ale stále obdivuji, že to Brown dokáže tak pěkně vymyslet a splácat dohromady!
Další kladnou věc, kterou musím Brownovi uznat u každého díla, je to, že mě obohacuje o mnoho informací. Nesnažila jsem se dohledávat, jak funguje ta či ona zbraň nebo pohon, to by pro mě byla vyšší dívčí. Stačilo mi, že jsem se dozvěděla, co jsou to chondruly či jak rozkošňácky vypadá bathynomus giganteus. To si najděte! Zaručeně se vám bude lépe usínat :D A také jsem si konečně zapamatovala rozdíly mezi Arktidou a Antarkditou.
Shrnutí je tedy takové, že Anatomie lži má spád, dějové kotrmelce, konspirace, klaďase i záporáky a navíc je příjemně ''tlustá''!

4 hvězdy z 5 :)
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

pátek 22. července 2016

Dám ti slunce - Jandy Nelson

Anotace: Jude a její dvojče Noah jsou si neuvěřitelně blízcí. Když je jim třináct, Jude pochopí, že je krásná a Noah zas, že je gay. Třináctiletý Noah má kromě své sestry už jen jedinou lásku: kreslení. A dělá všechno pro to, aby se dostal na prestižní uměleckou školu. Jude naproti tomu víc řeší kluky. O tři roky později je všechno jinak. Na školu snů se dostala Jude, ale je z ní zakřiknutá šedivá myška, co se schovává za své výtvory. Z Noaha se stal pařmen a lamač dívčích srdcí. A jejich máma je mrtvá.
Dvojčata spolu skoro nemluví a ani jeden nedokáže říct proč vlastně. A jejich příběhy jsou bez toho druhého jen z poloviny kompletní. Podaří se jim najít k sobě zase cestu, poskládat svůj svět a získat tak šanci na šťastný život? 
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 360
Rok vydání: 2016
Originál:  I'll Give You the Sun, 2014

Od téhle knihy jsem nic neočekávala. Koupila jsem si ji vlastně jen kvůli jménu autorky. A opět jsem se přesvědčila o tom, že když nic neočekávám, je to ten nejlepší přístup, jaký mohu ke knize zaujmout.
Již od začátku mě vyprávění natolik vtáhlo do děje, že jsem knihu přečetla téměř jedním dechem. Nádherně rozvětvené popisy věcí, lidí, obrazů i krajiny. Právě ty barvité detaily a charakteristiky krásně pohladily po duši. Jako by autorka k malování místo štětců a barev používala pero či klávesnici. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v NG při komentované prohlídce nějakého díla. A když jsem zavřela oči, živě jsem před sebou viděla danou scénu či obraz.
Další plusový bod připisuji za to, že se kniha motá kolem umění - ať jde o obrazy či sochy. To mě posunulo o pár let zpět, kdy jsem toužila stát se malířkou a chodila jsem na výtvarku. Bohužel jsem neměla vůbec žádný talent, ale ty umělecké touhy ve mně i po tolika letech dřímají a tahle kniha je zase dostala na povrch.
Z počátku příběhu mě mrzelo, jak je rozervaná ta dětská duše (nejen dětská), která se bojí projevit své touhy a nevyřčené pravdy skrývá hluboko v sobě. Jak si NoahJude přejí opak toho, co dělají či říkají, jen aby nevypadali hloupě. Přitom stačilo skutečně udělat to, po čem toužili. Ale naštěstí na konci knihy se vše krásně vyjasní a je to nádherný happyend, který k takovému příběhu prostě patří. 
Jelikož se jedná o literaturu pro mladistvé (v knihkupectví to tak bylo zařazeno), objevuje se na začátku slovo cool tolikrát, že mě to natolik zblbo, až jsem ho po letech začala opět používat (naštěstí jen dočasně). A jako každá kniha pro ''dorost'', i tato nepostrádala onoho pana Božského (tedy spíše chlapce), po kterém touží většina dívek. Ani v tomto bodě kniha skutečně nezklamala a připravila naprosto skvělý prototyp takového chlapce - krom krásy a sexy postavy má i to přitažlivé rebelantství a temnou stránku.
„Tvář jí sklouzne z tváře - dneska si nikdo nedokáže tvář udržet na správném místě - a ta pod ní je zoufalá.“ (str. 282) Hlavním ''poselstvím'' je sundat si masku. Nehrát si na něco, co nejsme. Dělat jen to, co chceme a co říká naše srdce. Bohužel to všechno dělá jen mizerné procento z nás.
Závěr zápletky kolem matky NoahJude byl jasný už od začátku, ale další dějové linie mě velmi překvapily. Vždycky je dobře, když se stane sem tam něco očekávaného a sem tam něco nepředpokládaného. Udržuje mě to v takovém příjemném napětí. 
Ačkoli jsem na takovou literaturu už asi moc stará, mám pocit, že tohle je přesně to, co jsem potřebovala a co mi skvěle padlo do noty. Srdce plesalo jako už dlouho ne. Potutelně jsem se usmívala, uronila jsem slzu a občas jsem se rozčílila. Prostě jsem prožila všechny možné emoce. Mohla bych psát dál a dál, protože Dám ti slunce je pro mě opravdu jedna z nejlepších oddechových knih, co jsem za poslední dobu četla. 

Dnes tedy hodnocení 9 hvězdiček z 5 (pardon, ale 5 by bylo málo)...

PS: Vytkla bych jen chyby v textu (a že jich bylo!), ale za to Jandy Nelson nemůže, takže to nebudu brát v potaz.
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , ,

středa 6. července 2016

Deníček moderního fotra 2 - Dominik Landsman

Anotace: Pokračování nyní už kultovního Deníčku moderního fotra, v němž otec na mateřské dovolené odhaluje strasti rodičovství, o kterých se obvykle nahlas nemluví. Nemilosrdný a až brutálně upřímný humor je vlastní i druhému dílu, v němž se z miminka Čeňka stává velice neposedné dítě. „Dokud jen ležel na zádech a řval, nic mi nechybělo,“ vzpomíná teskně fotr. Čeněk už chodí (běhá), mluví (má jediné slovo na všechno) a především neunavitelně přemýšlí, čím by svého fotra konečně dostal do blázince. 
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 192
Rok vydání: 2015

Fotrův deník občas pročítám na FB, ale první díl jsem vynechala a četla až druhý. Přinesl mi ho přítel. Nevím, jestli by si to spíš neměl přečíst on, aby viděl, co jsou děti zač! Vždycky jsem věděla, že mateřská dovolená je jedna velká agónie. Tahle kniha mě v tom jen utvrdila a až mi někdo bude říkat, že biologické hodiny tikají, že děti jsou největší dar na světě a další blafy, tak ho odkáži na fotra! Každý ''dítěchtivý'' člověk by si měl nejdříve přečíst takovou knihu.
Ačkoli je kniha jistě ''drobnou'' nadsázkou, autor mě natolik vtáhl do vyprávění svým přesným popisem a bezmocí, že jsem chvílemi měla chuť najít ho a pomoci mu k sebevraždě, případně ho prodat do otroctví – to by totiž určitě nebylo tak stresující a namáhavé jako starat se o Čeňka. Situace jsou barvitě popsané a čiší z nich bezmoc, vysílení a citová vyprahlost. Až se mi z toho chtělo rozčílením vzteky brečet.
Při popisu je vidět krásná sebereflexe a neposkvrněný pohled na své dítě. Žádné ťuťuťu ňuňuňu. Třeba zmínka o tom, že umí udělat mentála, mě potěšila. Málokterý rodič uzná, že jeho dítě je mentál (a teď nemyslím skutečně postižené děti) a páchá zlo. Kéž by bylo více takových rodičů! Obvykle se setkávám s takovými rodiči, kteří své dítě považují za svého vládce a klidně se nechají od svého potomka mlátit násadou od lopaty. Vždyť se ten jejich miláček rozvíjí a vůbec to není rozmazlený a uřvaný roční parchant, který by zasloužil studenou sprchu.
Shrnuto – autor se vyžívá v tragikomických situacích, které mi způsobily tik v oku, ale to je způsobeno spíš mým pohledem na děti. Jinak to zas taková sláva nebyla. Dalo by se říci, že je to vhodné jako záchodové čtení, protože z toho dítěte bych se po***** :D

Za mě tedy 3 hvězdičky z 5...
PS: Nejvíce se mi zalíbila hra na kreténa – pravidla najdete na straně 77.
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

středa 29. června 2016

Knihomolské ''Znáte to, když...'

Znáte to, když omylem, opravdu čistě omylem, zabrousíte do antikvariátu a tam najdete neuvěřitelné poklady, které tam nemůžete nechat na pospas dravé zvěře a musíte si je všechny koupit? Domů si pak přitáhnete průměrně osm knih, které si pak celý večer prohlížíte a příjemně Vás hřejí u srdce, přestože na večeři Vám už nezbyly peníze?
Znáte to, když čtete nějakou zajímavou knihu a začnou Vám ujíždět oči na konec stránky, protože je to napínavé a Vy už prostě musíte vědět, jak to dopadne? Ať se snažíte sebevíce, tak prostě ty oči tam nezbedně sjíždějí a musíte si na konec stránky dát buď záložku anebo ruku, aby Vás to nelákalo?
Znáte to, když najdete v knize chybu, hrubku nebo překlep? To Vás tak dopálí, že chvíli nejste schopni číst a máte chuť knihu zavřít a nedočíst? A co teprve ten pocit, když těch chyb najdete víc, že?
Znáte to, když se těšíte celý den na svoji chvilku s knihou, zalezete si do svého koutku či postele, uvelebíte se a jen otevřete knihu, tak přijde partner, rodič či spolubydlící a začne na Vás mluvit? Vy jen tak přikyvujete, vůbec dotyčného nevnímáte, protože Váš zrak je přitahován k popsaným stránkám, ale ve výsledku se nesoustředíte ani na to čtení a máte chuť dotyčného umlátit nějakou bytelnou encyklopedií?
Znáte to, když objevíte nového spisovatele, který Vás nadchne a jako správný knihomol musíte sehnat všechny knihy od daného autora? Nebo si oblíbíte nové téma a musíte koupit hromadu knih, které ve výsledku říkají to, co jste už četli?
Znáte to, když Vám někdo s nadšením vypráví o nějaké knize, nadchne Vás a Vy okamžitě letíte do knihkupectví, s nadšením se začtete a pak musíte zklamaně konstatovat, že větší blbost jste už dlouho nečetli?
Znáte to, když čtete a čtete a najednou se zarazíte, protože Vám přijde, že text má rozhozené formátování? Prostě jeden řádek je opravdu nějak jinak formátovaný (a teď nemluvím o kurzívě nebo o úmyslně jiném formátování) a Vy to musíte pořád zkoumat?
Znáte to, když jste ponořeni do nějakého napínavého příběhu, zbývá Vám už jen třetina knihy, na hodinách vidíte blikat dvě hodiny po půlnoci a ráno vstáváte brzy do práce či školy? Nemůžete přestat číst, strávíte vášnivou noc s knihou a ráno Vás kromě litru kafe hřeje příjemný pocit, že jste to dočetli?
Znáte to, když čtete s napětím příběh, malujete si nějak už jeho konec a autor Vás pěkně vypeče? Vy jen nevěřícně točíte hlavou, poulíte očima, ústa máte nepochopením otevřená dokořán, protože Vám drahý spisovatel vyrval srdce, probodal ho nožem, zasypal solí a pepřem, zašil a vložil zpět do hrudníku?
Znáte to, když...
Vystavil v Žádné komentáře:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)