Zpod dveří zamčeného bytu se line štiplavý zápach a zlověstné ticho. V bytě je obvykle slyšet čilý ruch, hudba a smích. Podezřelý klid a nepříjemný puch přinutí sousedy zavolat policii. Po vypáčení dveří se všem přítomným naskytne pohled na nahou mladou ženu pouze v kalhotkách. Je zkroucená v nepřirozené poloze. Klečí na kolenou. Hlavu má opřenou na posteli. Ruce jako by svíraly krk v posmrtné křeči. Na rukou má již fialové skvrny. Vlasy slepené temnou tekutinou, zřejmě krví. U úst mladé dívky jsou zaschlé zvratky.
„To musela být jízda“, prohlásí uznale vyšetřující.
„Vypadá to jako kdyby se stala obětí nějakýho rituálu,“ nahlas uvažuje kolega.
„Hmm, kdo ví. Tak jdeme na to,“ odpoví třetí kolega, vytáhne foťák a začne místo činu fotit.
Tak nějak takhle by vypadalo moje ohledání, kdybych teď umřela. Ležím s hlavou na posteli a přemýšlím nad tím, jak se toho zbavit. V jedné nepříjemné chvíli se dostavil pocit na zvracení.
Jak jsem se dostala do téhle situace? Naprosto nevinně. Jela jsem domů s barvami a plátny a začínající bolestí hlavy, kterou jsem jako vždy chtěla přejít. Vrhla jsem se rovnou na malování, do kterého jsem dala nejen duši ale i celé tělo. Doslova. Vlasy jsem omylem namočila do kelímku s vínovou barvou. Na rukou jsem měla šmouhy od temně fialové.
Poslední tah štětcem byl hotov, umyla jsem nářadí a uklidila nepořádek. Tričko potřísněné barvami jsem hodila na zem v koupelně a šla do ložnice pro prášek na hlavu, protože tlak v hlavě už přesáhl míru únosnosti. Sehnula jsem se ke stolku a v tu chvíli mi krkem projela nesnesitelná bolest. Občas mě postihne křeč vystřelující od ramene, přes krk až ke spánku. Je to něco jako křeč v noze, ale mnohonásobně mučivější. Svinula jsem se na zem, svírajíc svůj krk v pevném sevření. Druhou rukou jsem si mnula čelo, protože mi do hlavy narazila plnou rychlostí vrtačka. Nebo něco podobného. Křeč za krkem prudce proměnila bolest hlavy v palčivá muka. Pocit na zvracení jsem jen tak tak potlačila. Hlavu jsem opřela o postel a pevně mačkala nejvíce zasažená místa. Bolest mnou proudila několik málo minut, ale cítila jsem se, jako bych v té smrtící křeči byla desítky hodin.
Agónie pomalu ustoupila a já cítila nesmírnou úlevu. V té podivné poloze jsem zůstala ještě pár minut, aby se mi náhodou křeč nevrátila. Uvědomila jsem si, v jaké pozici se nacházím. Kdybych umřela, jistě by to vzbudilo mnoho otázek. A přitom na tom nebylo nic divného. I ty nejdivnější věci mohou mít vlastně to nejjednodušší vysvětlení.
