Hledej, šmudlo...

Ahoj tati,

letošní rok se nesl v duchu knihy. Mojí knihy Ze života blbky. Doufám, že se Ti podařilo nahlédnout nějakému čtenáři přes rameno, protože bych ráda věděla Tvůj názor. Říká se, že člověk nejvíc lituje věcí, které neudělal. Já lituji toho, že jsem s tím psaním nezačala dřív... Ale... No, dost lítosti.

Loni jsem Tě potěšila písničkami a letos mám něco z mé vlastní tvorby. Neboj, vařit nebudu... Ty jsi mě přivedl ke čtení. Od malička jsi mi doporučoval hromady knih (vybavuji si, jak jsi mi asi ve dvanácti dával Vzpomínky na budoucnost, což vzhledem k mému věku a mentální vyspělosti bylo značné přecenění mé osoby). Některé z těch knih jsem přečetla, některé čtu až nyní. Na jiné se chystám. 

Mám Tě spojeného s knihami. Když Ti skončili pracovní povinnosti (jak v práci, tak doma), bylo na 80 % jisté, že Tě najdeme někde s knížkou. Ty jsi mě naučil, co je to záchodové čtení. Ty jsi mi vnucoval myšlenku, že bych měla mít přehled o hodně tématech a knihách, abych nevypadala jako totální negramota. Evidentně se to povedlo, protože knihovna mi přetéká všemožnými knihami a seznam knih k přečtení je den ode dne delší.

A teď už tedy k věci. Jak jsem už psala, mám Tě spojeného s knihami. Některé mi Tě ale připomenou více než jiné. Nakreslila jsem tedy obrázek, kde se objevuje 15 knih. Pokud bych měla nakreslit všechny, co máš doma, nebo jsi četl, byla by to epická nástěnná malba ve stylu válečné vřavy, říznutá sci-fi výjevy, kde by byl zástup detektivů, politiků, generálů i zábavných postav. Tak na to si opravdu netroufám.

Doufám, že poznáš všechny, protože někde jsem použila obálku knihy, jinde vlastní mozek. A dobře víš, že ten ne vždy dobře fungoval ruku v ruce s logikou.

Tak tedy zatím ahoj...

J.

PS: kdo by si chtěl zahrát a hádat také, ať mi napíše, co našel :)

Ve společnosti velikánů

Poslední dny jsem trávila ve společnosti českých velikánů. Pánové s velkým P. Jelikož následující článek je o něco delší, vynechám anotace knih, abych ušetřila čas případným čtenářům.

Bílá nemoc - Karel Čapek (R.U.R., Bílá nemoc, Matka; Československý spisovatel, 1972)

První kniha, nebo tedy spíše divadelní scénář, který jsem přelouskala, byla Bílá nemoc od Karla Čapka. Kdysi jsem viděla film s Hugo Haasem, ale už to je tak dávno, že jsem zapomněla skoro celý děj. Scénář byl krátký a děj svižný. Nebylo potřeba vykreslování situací, které by tématu dopřála forma klasické povídky. Dialogy byly vykresleny tak, že nebylo nutné podrobnější popisování. Čapek na necelých sto stranách skvěle vylíčil to, co děsilo tisíce lidí ve třicátých letech minulého století. Závěr celého příběhu/hry byl očekávaný, ovšem tak rychle ukončený, že to bylo právě překvapující. Rychlé ukončení však nebylo na škodu, naopak.

Stále nechápu, že takový spisovatel byl sedmkrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu, ale ani jednou nezvolen. Vždycky mi unikal smysl NC za literaturu - jak dokáží ohodnotit přínos?

✯✯✯✯✯

Proč zemřel Jan Masaryk? - Petr Kettner, Ivan Milan Jedlička (Horizont, 1990)

Předně je nutné si před čtení této knihy uvědomit, že Jan Masaryk zemřel v březnu 1948, nové vyšetřování a kniha samotná byly vypracovány na přelomu roku 1968/69. Kniha byla vydána až v roce 1990. A navíc jsem ji četla až v roce 2016. Je to tedy značně široké časové období, navíc plné politických převratů.

Stránky knihy přinášejí podle mě více otázek než odpovědí a samotný závěr je z mého pohledu neuspokojující. Ale jak jsem již psala - musím mít na paměti časový odstup. V knize jsou na můj vkus občas nesouvislé příběhy a poznatky, které příběh a vyšetřování narušují. Zrovna tak mi nepřišlo šťastné střídání faktického popisu situací s až poetickým vyobrazením Jana Masaryka. Jako plus považuji to, že kniha popisuje osobnost a charakter Jana Masaryka a přidává některé jeho výroky. Může ji tedy vzít do ruky i člověk, který o Janu Masarykovi neví zhola nic.

Závěrem tedy mohu říct toto - kniha popisuje Jana Masaryka, vztah s T. G. M., jeho poslední dny (zejména 9. března), přátele, spolupracovníky, dobu, politickou situaci a samozřejmě zamotané okolnosti jeho ''sebevraždy''. Nebudu se více rozepisovat o okolnostech a závěrech vyšetřování. Pochybnosti v mojí hlavě stále zůstávají. Navíc od roku uplynulo dalších x let. Není vyloučeno, že někde jinde existuje kniha o novém vyšetřování.

✯✯✯✯✰

Hovory s Janem Masarykem - Viktor Fischl (Mladá fronta, 1991)

V návaznosti na předchozí knihu jsem se vrhla na Hovory s Janem Masarykem od Viktora Fischla. Knihu jsem měla již asi rok, ale stále byla na seznamu ''co budu číst v důchodu''. Nakonec jsem se k ní dostala tedy dříve. Hovory, respektive zápisky, jsou rozděleny do několika témat například o politice, židovství či humanismu. Tato velmi útlá kniha si dává za úkol přiblížit osobnost J. Masaryka nejen jako politika, ale hlavně jako člověka. Díky výrokům si čtenář může udělat obrázek o tom, jaký to byl člověk. A myslím, že to byl Člověk s velkým Č. Smysl pro humor, selský rozum, láska k lidem, vlasti i životu. To vše a mnohem víc na vás dýchne z těch několika málo stránek.

Viktor Fischl uvedl, že některé Janovy výroky neuvedl kvůli nevhodným slovům. Myslím si, že klidně mohl přidat i peprnější výrazy, protože pokud je slovo použito dobře, a já věřím, že Jan Masaryk ho dobře použil, nemůže se považovat za nevhodný vulgarismus.

Podle mě takový styl, kdy jsou použity záznamy rozhovorů se svým přítelem (a ne soupis veřejných prohlášení) je lepší než leckterá biografie. Nedozvíme se sice důležitá data, rodinné vztahy či co daná osobnost snídala, ale nahlédneme lépe do hlavy a srdce. A to je podle mě důležitější.

Příští rok v březnu (respektive letos v prosinci) vchází do kin film Masaryk. Jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí (mně osobně rozčílil už jen trailer) https://www.youtube.com/watch?v=zup6yLt9lsk.

✯✯✯✯✯

Pan Werich z Kampy - Jiří Suchý, Ondřej Suchý (Ikar, 2011)

Jan Werich patří mezi mé oblíbené herce. Je mi blízký jeho smysl pro humor i inteligence. A na Vánoce si neodpustím Sůl nad zlato i Pekaře či Stvoření světa. Nevím, jak dalece spolupracoval a podporoval režim, jak mu někteří přisuzují. Já ho vnímám skrz jeho um hrát si se slovy, dělat srandu nebo laskavý a příjemný humor. Takový Čochtan, to je moje. A když se zaposlouchám do písně Nebe na zemi, až mi srdce poskočí.

A teď ke knize. Jiří a Ondřej Suchý nepatří k mým oblíbencům. Vlastně je oba nemám moc v lásce. Ale i tak jsem si tuto knihu chtěla přečíst. Bohužel jsem očekávala něco jiného. Po dočtení jsem měla rozporuplné dojmy. Kniha se zaměřuje zejména na poslední roky Werichova života. Jistě, však se s ním bratři setkali později. Ale přišlo mi to jako jakési vychloubání, že měli možnost se s ním setkat. Nedokážu se toho dojmu zbavit. Navíc mě vadilo poněkud rozházené, neurovnané vyprávění. Z knihy navíc na mě nedýchla osobnost a chování Jana Wericha, což jsem od takové knihy očekávala. Werichova slova mluví sama za sebe a nepotřebují k tomu tlumočení někoho dalšího.

Když tak po sobě čtu tyto řádky, přemýšlím nad svými dojmy, nemohu se zbavit dojmu, že jsem přeci asi jen zaujatá vůči autorům...

✯✯✯✰✰

Listování - Jan Werich (Československý spisovatel, 1988)

Listování je soubor článků a dopisů Jana Wericha a jeho přátel a blízkých. Nevím, jak přesně to pojmenovat, ale Werichova slova mě vždy ukolébají do pohody. Pohladí na duší. Polechtají bránici inteligentním humorem.

Při této knize jsem si dostatečně spravila chuť. Z článků a dopisů vyvěrá lidskost. Takové člověčenství. Hlavní důvod, proč se mi kniha líbí, je to, že jsem milovnice staré dobré klasiky. Dalo by se říci retra. Slovní zásoba dřívějších autorů je honosnější, hlubší, širší a pro mě občas stravitelnější. Mrzí mě, když některá krásná slova postupně mizí z naší nejen mluvené, ale i psané řeči. Takové slovo krzevá mi vysloveně rozzářilo den. Že je ta slovní zásoba chudší si všímám díky tomu, že po dočtení takové krásné knihy se změní na chvíli i mé vyjadřování.

Po Listování by měl sáhnout člověk, který se chce dozvědět více o Werichovi i o V+W. A také ten, kdo si zoufá nad stavem lidstva nebo svého života. Protože články a dopisy, alespoň podle mě, příjemně dýchnou na čtenáře pohodu, klid a vyloudí na tváři úsměv.

✯✯✯✯✯

Toliko k deseti dnům s našimi velikány :)

Závěrem dávám k dobru video, kde Jan Werich předčítá část z knihy Hovory s Janem Masarykem. https://www.youtube.com/watch?v=NMSfR5uWal0 Video bych mohla vidět tisíckrát a neomrzelo by mě.  

Dítě Bridget Jonesové - Helen Fielding

Anotace: Trhlá a romantická Bridget je zpět! Navíc už dospěla do věku, kdy má poslední šanci otěhotnět. A to by nebyla Bridget, kdyby se jí to nepodařilo! I když všechno neproběhne úplně tak, jak si představovala... Vyslechne si bizarní rady od opilých individuí a „zasloužilých“ matek, zazmatkuje při ultrazvuku či na předporodním kurzu. Stále si hlídá váhu, víno konzumuje s rozumem a mezitím si klade tu nepříjemné trapnou otázku: „Kdo je sakra otec?“

Nakladatelství: XYZ

Počet stran: 240

Rok vydání: 2016

Originál: Bridget Jones's Baby, 2016

Čtvrtý díl Bridget Jones jsem očekávala s nadšením i se strachem. S nadšením, že kniha bude stejně povedená jako film. Se strachem, aby to Helen Fielding nezazdila tak, jako zazdila třetí díl.

Když mi ji moje drahá polovička podstrčila s domněním, že mi vydrží alespoň dva dny, byla jsem nadšená... Dokud jsem ji neotevřela. Těšila jsem se na knihu o necelých 240 stranách. K mému zklamání má zbytečně široké okraje a co víc... V samotném textu je 48 stran prázdných (tedy jsou tam uvedeny názvy kapitol, ale to je tak vše). Takže pardon, že jsem ji přečetla mezi svačinou a obědem...

Teď už něco málo ke knize. Předně si musí čtenář uvědomit, že to původně byly novinové sloupky, až následně byl příběh zformován do knihy. Jestli očekáváte stejnou linii příběhu, jako byla ve filmu, tak pozor. Hlavní roli zde dál hraje nejen Mark Darcy, ale i Daniel Cleaver. Ve filmu museli nahradit nafrněného Hugha Granta (údajně odmítl roli kvůli nízkému honoráři) novým, neokoukaným panem frajerem Patrickem Dempseym. S filmem knihu nelze vůbec srovnávat. Příběh je trochu jinak postavený. Vtipné situace, které z filmu udělaly film vhodný i pro muže, tu skoro nejsou. Je to prostě slabota...

Daniel je stále sukničkář. Mark to spolknuté pravítko ještě nestrávil. A Bridget? Je to ta stará a dobrá přírodní katastrofa. Jelikož otěhotní již na začátku knihy, otáčí se příběh většinou kolem zjišťování toho, kdo si zaslouží býti otcem. Žádná větší akce, pařba nebo sex se nekonají. Ačkoli stále se v příběhu nachází mé milované dvojsmysly i vtipné situace. Ale je jich jako šafránu. Občas se objeví téma k zamyšlení. Mateřství. Hledání partnera v dnešní době. Kariéra.

„...Vždycky jsi chtěla mít dítě, ne?“

„No, každý tři roky asi tak dvě hodiny,“ přiznala jsem rozpačitě... str. 122

A skutečně mám věřit tomu, že chlap typu Marka Darcyho se v pomatení mysli vrhne na dráhu umělce? Helen Fielding už evidentně vypsala z příběhu Bridget Jones to nejlepší a nejvtipnější, a tak hledala všemožné i nemožné zápletky. Už jen to, že čtvrtý díl předchází třetímu. Trochu podivný spisovatelský a marketingový tah. Ačkoli u SW to fungovalo skvěle, tak uvidíme, jestli se to teď nestane standardem.

Abych nebyla jen negativní... Kniha se skvěle a rychle čte. Nestalo se mi, jako v jiných případech, že bych se ke čtení musela přemlouvat. Je to taková milá oddechovka k odpolednímu čaji.

Dávám (z lítosti) tři hvězdy... Je horší hodnocení z lítosti nebo sex z lítosti?

BTW vyšla audiokniha Deník Bridget Jones (třetí díl vyšel už dříve). Je to první audiokniha, kterou chci mít, protože ji načetla Martina Hudečková. Ukázka zde: https://www.youtube.com/watch?v=4MN4lSIJg_4 :)

Dárek z pravé lásky: 12 zimních políbení

Anotace: Jestli máte rádi vánoční příběhy, vánoční filmy, vánoční pořady v televizi a speciální vánoční díly vašich oblíbených seriálů a především, jestli máte vánoční antologie, pak se do téhle knížky rozhodně zamilujete. Dárek z lásky sepsalo dvanáct těch nejlepších autorů young adult knih a jejich redaktorkou se stala Stephanie Perkins, jejíž příběhy o Anně a dalších už dávno znáte. Takže se uvelebte někde, kde máte pohodlí, teď na vás čeká dvanáct důvodů, proč za dlouhých zimních večerů zůstat doma a zamilovat se nad stránky příběhů.

Autoři: Holly Black, Ally Carter, Matt de la Peña, Gayle Forman, Jenny Han, David Levithan, Kelly Link, Myra McEntire, Stephanie Perkins, Rainbow Rowell, Laini Taylor, Kiersten White (na -ová si nehraji)

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 384

Rok vydání: 2015

Originál: My True Love Gave to Me: Twelve Holiday Stories, 2014

Kniha je v knihkupectvích už přes rok, přesto jsem se k této vánoční lahůdce dostala až nyní. Jako milovníka Vánoc mě nejdříve upoutala úžasná obálka a celkové provedení knihy (růžové okraje stránek, vnitřní zlatá strana desek i font nadpisů jednotlivých příběhů). Ve skrytu duše jsem romantik, jakmile se v knize objeví náznak lásky či zamilovanosti, zatajím dech a očekávám jen ten nejlepší konec. Proto je můj pohled na tuto knihu hodně subjektivní.

Nebudu se rozepisovat o jednotlivých příbězích, protože bych pak sepsala dojmy o délce právě jednoho příběhu. Když se sejde dvanáct povídek od dvanácti rozličných autorů, jejich kvalita se samozřejmě značně liší. Některé povídky byly pěkně vykreslené a jiné zase... Ne. Vadilo mi, že u pár povídek byl konec lehce uspěchaný. Jako by potřebovali ušetřit místo. Závěry většiny příběhů byly samozřejmě předvídatelné. Šlo přeci o vánoční a láskyplné příběhy. Ačkoli se našlo i pár ustřižených konců, které nechávaly prostor pro vlastní fantazii.

Sem tam byl poněkud pomalejší rozjezd, ale nakonec nemůžu říct, že bych našla povídku, která by se mi nelíbila. Paradoxně mě zrovna nenadchla povídka Davida Levithana, kvůli kterému jsem si tuhle knihu koupila. Nejvíc se mi asi líbily povídky od Holly Black a Stephanie Perkins, ale je těžké určit jednu nejlepší povídku. Každá měla své plusy i mínusy.

Jak už to u YA literatury bývá, točí se většina příběhů kolem šťastné i nešťastné lásky, hledání sebe sama, snů, očekávání, rodiny, strachu, touhy, gayích, víry, beznaději i naději. Při čtení jsem se tedy culila jako zamilovaná třináctka. Smála jsem se vtipným hláškám. Přemýšlela nad vlastními zkušenostmi. A ano, ani o slzy dojetí nebyla nouze.

„Sophie nenáviděla, když se jí někdo vyptával na hlavní obor. (Žádný neměla. Proboha, byla v prvním semestru v prváku. Ne každý má o životě jasno ve chvíli, kdy vyklouzne z dělohy.)“ str. 215 (Cos to sakra provedla, Sophie Rothová? Gayle Forman)

Pokud nemáte rádi zamilované příběhy, z romantických scénářů se vám dělá kopřivka, nebo snad patříte mezi lidi trávící Vánoce v depresi, určitě se této knize vyhněte. Překypuje vánoční atmosférou. Koledy se z ní linou ihned po prvním otevření. A láska z ní teče po litrech. Je to tedy skvělá volba pro milovníka vánočních příběhů a věčného romantika.

Přestože některé povídky byly slabší, dávám pět hvězd z pěti a těším se příští Vánoce, kdy si knihu zase s radostí přečtu :) 

Anthropoid - Pavel Šmejkal, Jiří Padevět

Anotace: Kniha provede zájemce po místech spojených s aktivitou výsadku Anthropoid, jehož příslušníci uskutečnili útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Navštívíme místo seskoku, byty podporovatelů parašutistů i místo samotného útoku. V závěru knihy navštívíme jedno z nejpamátnějších míst moderní české historie, pravoslavný chrám v Resslově ulici, místo posledního odporu parašutistů.

Nakladatelství: Academia

Počet stran: 200

Rok vydání: 2016

Kniha (lépe řečeno knížečka), kterou jsem hravě přelouskala během odpoledne, obsahuje úžasně ucelené informace o událostech operace Anthropoid. Předkládá mapy, adresy, jména spolupracovníků a události, které se udály od doby seskoku Jana Kubiše a Josefa Gabčíka až po výslechy a popravy pomocníků, obklíčení kostela. Končí přihlášením Karla Čurdy po válce a jeho následnou popravou.

Je psaná formou encyklopedie, takže to není nic pro toho, koho nudí holá fakta. Určitě ale skvěle poslouží jako odrazový můstek pro ty, co se s touto částí naší historie chtějí seznámit. Ovšem i člověk, který leccos přečetl o atentátu na Heydricha, si v této knize najde nové informace. Já si v takových publikacích lebedím, proto jsem si knihu užila, i když jsem před třemi dny dočetla Průvodce protektorátní Prahou, kde se víceméně píše to samé. Kniha Anthropoid vytáhla většinu informací z Průvodce, ale přidala další fotografie, dokumenty.

První část knihy se věnuje místu seskoku a cestě Kubiše a Gabčíka do Prahy. Následuje část od příchodu do Prahy až k 27. 5. 1942. Třetí část uvádí informace po atentátu až do konce války. Dále jsou zde informace o rodných domech parašutistů. A na závěr knihy jsou uvedena jména všech popravených, kteří měli co do činění s parašutisty. Mimochodem včera jsme si připomněli ne zrovna příjemné datum – 24. 10. 1942 bylo v Mauthausenu popraveno 262 lidí spojených s atentátem.

Recenze je poněkud kratší, protože kniha sama o sobě je velmi krátká (bohužel) a hlavně doplněná fotografiemi. Navíc jsem dost podobné dojmy psala právě k Průvodci protektorátní Prahou.

Hodnotím opět velmi kladně – pět z pěti!

PS: Podle knihy hodlám uspořádat procházku Prahou. Něco ve smyslu ''Po stopách hrdinů''. Kdo by měl zájem se přidat? :)

Průvodce protektorátní Prahou - Jiří Padevět

Anotace: Kniha zavede zájemce na místa konspiračních schůzek odbojářů, do bytů rodin podporovatelů parašutistů, připravujících atentát na Reinharda Heydricha, do kanceláří krycích firem Sicherheitsdienstu, do tajné porodnice, zřízené gestapem, na místa, kde trpěli pražští židé, do podzemí, kde nacisté připravovali výstavbu podzemních továren, do sálů, kde se scházeli čeští fašisté a na barikády a velitelská stanoviště Pražského povstání. Zároveň ukáže, že i během okupace byla Praha místem, kde i přes nacistický útlak existovaly ostrůvky svobody a kulturního života. Publikace je doplněna velkým množstvím dosud nepublikovaného obrazového materiálu a přehlednými mapkami.

Nakladatelství: Academia

Počet stran: 804

Rok vydání: 2013

Právě jsem dočetla tuhle úžasnou publikaci. Úctyhodných 724 stran (zbytek jsou rejstříky) historie nejen mojí milované Prahy a Československa, ale zejména lidí, kteří v této době museli žít, přežívat, bojovat, umírat či kolaborovat.

Během čtení jsem si dělala poznámky událostí, které mě zaujaly, a ve výsledku bych mohla vlastně opsat téměř celou knihu. Považuji se za člověka znalého věci (přečetla jsem mnoho knih s válečnou tématikou, viděla jsem všemožné dokumenty a jako dítě jsem místo pohádek sledovala filmy typu Kam orli nelétají či Velký útěk), přesto jsem se dozvěděla spousty nových informací.

Kromě podrobných popisů událostí v Praze, které skutečně nemá smysl vypisovat, se dočtete, jaké možné i nemožné instituce existovaly. Překvapí vás kolik Adolfů tenkrát vlastně žilo – dnes je toto jméno lehce v útlaku. Zjistíte, že některé ulice a části města musely být přejmenovány – dnešní Masarykovo nábřeží se původně jmenovalo Riegrovo, pak bylo přejmenováno na Vltavské a nakonec Heydrichovo. Pozastavíte se nad tím, že francouzští váleční zajatci byli používáni jako komparz ve filmech. Budete se podivovat nad tím, jaký byl plat Karla Čurdy a jiných spolupracovníků gestapa. Nebo po letech zjistíte, že mnoho z ulic se jmenuje po lidech, kteří pomáhali parašutistům – Vykoukova, Matějovského, Vosmíkova či Khodlova a mnoho dalších.

Dlouhá 618/14 – V domě bydlel pankrácký kat Alois Weiss. Svoji funkci vykonával od dubna 1943 do konce okupace. Na konci války se dostal do ruského zajetí, po krátké internaci byl propuštěn do Německa. V 60. letech požádal československé orgány o přiznání dvou odpracovaných let na Pankráci pro započítání důchodu. (str. 119)

Pročítání jmen lidí vyslýchaných v Petschkově paláci, vězněných v Pankrácké věznici či zastřelených v Kobyliské střelnici, bylo rozhodně emotivnější, než když si někde přečtu pouze souhrnné počty. Číslo je jen číslo, ale jména...

Nyní už nebudu v Praze chodit s hlavou zabořenou do země, abych se mohla vyhýbat lidem, ale budu vzhlížet na pamětní desky, které připomínají padlé odbojáře, bojovníky květnového povstání či zbytečně mrtvé oběti konce války.

Obrazová příloha je naprosto dokonalá. Fotografie a dokumenty krásně doplňují informativní funkci knihy. Člověk si při čtení mohl alespoň na chvíli odpočinout od neustálého zatýkání či vraždění.

Vy, co neradi čtete a nemáte v lásce historii a dějepis, mě teď nebudete mít rádi, ale takovou knihu bych dala jako povinnou četbu. Na základní škole jsme detailně probrali Punské války. Věděli jsme, jakou cestou přišli Cyril a Metoděj. Dokonce jsme se učili odkud byly přivezeny kameny na stavbu pyramid ve Starověkém Egyptě. Ale na historii druhé světové války (a celkově druhé poloviny dvacátého století) nám zbyly asi dva měsíce na konci devítky. Na střední škole to nebylo o nic lepší. A obávám se, že dnešní osnovy se o moc neliší.

Jsem ráda, že se mi podařilo Průvodce protektorátní Prahou sehnat v antikvariátu v naprosto nedotčeném stavu a ještě navíc za tři stovky! Už teď se těším, až si koupím Anthropoid a Krvavé finále.

Samozřejmě nemůžete očekávat nic horšího než 5 hvězdiček. Respektive deset z deseti!

Ještě jeden den - David Levithan

Anotace: Pro Rhiannon jsou všechny dny stejné. Časem se smířila i s tím, že její přítel Justin je temperamentní, ale odtažitý, a že to není kluk z romantických filmů. A naučila se několik základních pravidel: nedělat si příliš velké naděje, neupínat se na Justina a nesnažit se ho změnit.

Ale jednou se vše změní. Justin je jako vyměněný a prožijí dokonalý den. Ovšem příští ráno si Justin z předchozího dne vůbec nic nepamatuje a vše se vrátí do starých kolejí. A najednou do jejího života vstoupí cizinec, který tvrdí, že onen dokonalý den strávila s ním – s ním v Justinově těle.

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 356

Rok vydání: 2016

Originál: Another Day, 2015

Druhý díl k úžasné knize Den co den, jejíž recenze je zde. Ovšem tato kniha je z pohledu Rhiannon (skutečně se to blbě píše). Vlastně už nevím, co k této knize napsat víc. Je opět úžasná. Už jen to, že jsem ji přečetla hravě během jednoho dne (co dělat, když nemůžu chodit), je důkaz toho, jak mě k sobě přitáhla. Znovu jsem se nechala pohltit Levithanovým vyprávěním a téměř bez dechu jsem sledovala vývoj událostí.

Opět se setkáváme s tématy, která nás nenápadně nutí zamyslet se o životě, homosexuálech, ale zejména o tom, že není podstatný zevnějšek, ale to, co je uvnitř. Z pohledu Rhiannon je těžké milovat někoho, kdo mění vzhled ze dne na den. Někoho, kdo jednou přijde jako krásná dívka a jednou jako tlustý chlapec. S čímž naprosto souhlasím. A má jiný přístup. Na lidech má rád to, jací jsou uvnitř. Jak by ne, když má možnost jim nahlížet přímo do hlavy a do srdce. To se obyčejným smrtelníkům nepodaří.

Po celou dobu jsem se snažila vybavit si první knihu. Jak to celé prožíval A. Zajímalo by mě, jak by se mi líbila tahle kniha bez té první. Jak bych ji vnímala. Samozřejmě, že jsem nakoukla, jestli se tam uvádějí stejné konverzace. Překvapivě ano. Některé jsou zkrácené, ale jinak jsou tam ta samá slova, což je podivné, protože každý přece vnímá význam řečeného jinak a zpětně to interpretuje podobnými slovy, ale ne vždy přesně slovo od slova.

Co mě naprosto iritovalo, byl vztah s Justinem. Jeho chování! Takový kluk by za své odpovědi a móresy zasloužil pohlavek. A to, jak ho Rhiannon omlouvala. Není se ovšem čemu divit, ještě je mladá. Řešila nejen jeho, ale i lásku k A, podivné rodiče i školu. Trochu moc na mladou holku.

Kdo knihu nečetl, bude se jistě pozastavovat nad jménem hlavního hrdiny. V tomto díle je víc používáno, protože není z jeho pohledu. A musím uznat, že to občas bylo matoucí. Když bylo A na začátku věty, četla jsem to občas jako jméno A, přitom to měla být spojka. A tam, kde jsem to četla jako spojku, to mělo být jméno A. Vidíte, také v tom teď máte maglajz?

Konec příběhu z pohledu A jsem si vybavila těsně před koncem Rhiannon. A opět mě to hrozně mrzelo. Tolik lásky, taková romantika a tohle? Ano, uznávám, že jsem i slzu uronila. Ovšem závěrečný postoj Rhiannon mě mile překvapil. Tak to má být! Teď už mi nezbývá než čekat na další díl, protože prostě takhle to skončit nemůže.

Zas a znova 5 hvězd z 5...

PS: Trochu mě zase zamrzely chyby a překlepy v textu. Ale dobře vím, že je to těžké vychytat každou mouchu. Ovšem takové nakladatelství už by mělo mít tohle na háku.